Klinická smrt

Čas se zastaví a duše vystoupí z těla
poslední výdech a poslední slova
obklopen tmou čekám na Světelnou bytost
odcházím a necítím žádnou lítost
Zeshora sleduji všechny co jsem miloval
a kus té lásky si schoval
Bez výčitek a bez bolesti
zanechám zde svoje svaly a kosti
Pak už jen obklopen klidem
vydám se dalším směrem.

Hřích

Nejsem svatý...
stejně jako každý...
nemám srdce tak úplně zlatý
a zůstane takové navždy...
hříchy a lži nás vodí za ruce
oděné v působivé paruce...
A prsteny na jejich dlouhých prstech
rozžhaví se do ruda spálí duše všech...
Všech těch hříšných duší
a spravedlnost občas přijde na čas a občas pozdě...
O příchodu všichni tuší...
Však k varování jsou hluší...
pak už jen přesně ve dvanáct bubny a zvony buší...
jen další hříšná hodina odbyla...
Jediná osoba se nezastavila...

A já se ptám kdo určil co je hřích?
před sebou vidinu těch svých...
Co je přirozeností člověka
a co hříchem?
Kde je nejhorší místo světa
a kde krajina vládnoucí smíchem?
Končí zde duše zamilovaných?
Tak nadpřirozeně smutných a krásných...
Neboť láska je ten nejkrásnější hřích...
a já ho budu slepě ctít...

Tanec s ďáblem

Tančila jsi někdy za měsíčního svitu s ďáblem?
Nechala se vést ledovými rukami za zvuku hudby z prastarého gramofonu
Otáčela se dokola ve víru strachu
hypnotizována očima bez bělma...
tančila jsi dokud se nevsakovala krev z tvých nohou do dřevěné podlahy,

A noc byla nekonečná...

Requiem

Budeme stát u schodišť úřadů
čekat na déšť božích zázraků
Však kdo nám je bohem...
kdo doprovází naše blízké, když jim dáváme sbohem?
Topit se v pokoře jsme nuceni
chladné city ctít jsme učeni...
A peníze budou házet jiskry do srdcí
bohatství  či smrt z obloh vesmírů prší
Sebemenší úrodné semínko naděje ať zahubeno jest!
hrozí z falše upletená pěst...
Víno je o něco kyselejší a o to víc potřeba
jen nenechat se škrtit prackami z železa
I andělé s krásnou tváří
nechali srdce své na oltáři
Zbyl  upovídaný hluk
zvedá se vlna sebevrahů
a Mozart hraje svůj Requiem
na důkaz toho že nežijem...

Vlaky

Vlak jede co nejrychleji může...
veze jednoho smutného muže...
V prázdném kupé vlaku sedí,
do okna, do tmy smutně hledí...
Myslí na svou prohranou válku
Válku o svou lásku...
Vidí jen její tělo, její tvář
nenávidí sebe že byl lhář...

Vlak jede co nejrychleji může
veze ženu hodnou múze...
V prázdném kupé vlaku sedí,
do okna, do tmy smutně hledí...
Myslí na jednu velkou zradu...
její mysl balancuje na zhroucení prahu...
Pláče a vidí jenom jeho,
chybí jí jeho ruce, jeho vlasy, jeho tělo...

Dva vlaky projíždí minou se na chvíli
na setinu vteřiny se pohledy setkaly...
Smutná múza a smutný lhář
však ani jeden nespatřil ztracenou tvář...
Tak blízko sobě byli...
bohužel na stokrát
bohužel o sobě navzájem nevěděli...
Však nemusí vám to líto být
pozdě se nedá nic zachránit..
Každý mizí jiným směrem,
jak oni tak my ve svém příběhu pokračujem...

Dospívání

Až dospěješ podstoupíš rituál
za dunění bubnů
vlastní ruka probodne hákem kůži
Ocelový had projede tesně pod povrchem
nechá za sebou černý tunel plný krve
pak za tance v opojení vůní
v transu s bulvami vsloup
chytíš konec kovového plaza a...
Trhneš...
Vytáhneš to žihadlo i se svým tělem...
bolest ti spálí srdce a očistí duši
srazí tě na zem z níž sálá svoboda
Pak už jen zbyde šeredná jizva;
připomínka dětství i dospělosti
připomínka svobody i bolesti...
Tak na co čekáš...
najdi už ten správný hák
A staň se mužem!
Protože chci to tak ...

Noční verše I

A navždy tu zůstalo prázdné místo...
Místo kde jsi byla ty...
kde byly zkroucené břízy sápající se k nebesům
Červánky s barvou tvých rtů...
Schovaný před deštěm pod střechou zastávky...
Sám u zaplavené cesty...
Přemítám a ztrácím se...
Kde je má mysl?
Odplouvá do kanálu spolu se špínou města plného krys...
Krysař je po smrti a já na útěku...

Muž který nebyl

Byl jednou jeden muž...
Měl rodinu
Měl děti
Měl práci
Měl auto
Měl život...

V 6:50 bijí kovové paličky jako o život a tělo se probírá ze snění...
Z kohoutku teče voda a oči sledují každou novou vrásku v kůži...
Stejná košile, stejná kravata, stejný falešný obličej opouští svou zlatou klec...
Jako každý den...
Míjí kaluže zrcadlící svět...
Bez duše, bez stínu...
Cosi divného stalo se v tuto hodinu...

Jsem to já ?
Naskytla se otázka...
Ten člověk co tolik miluje svou ženu?
Ten člověk pracující do soumraku?
Ten člověk s modrou kravatou?
Jsem člověk?

Chaosem nazval bych stav v jeho hlavě
vrací se domů na úkor vší kariéře i slávě...
Roztřesené ruce hledají klíč,
klíč jak zdá se, je prostě pryč...
Bombarduje tlačítko zvonku
žena otvírá dveře domku...
Máte přání v tento čas?
Tážu se pane právě vás.
Studený pot crčí po skále čela
oči se žalem rozbrečela...
Cožpak nespoznáš svého manžela?
Strach zmocil se její mysli...
brány domova zavřela.
Černé myšlenky přišly...

K čemu kravata?
K čemu auto?
K čemu život?
K čemu? Když nemám domov.
Ani v kaluži nenacházím obraz sebe !
Ve vodě zrcadlí se jen samo nebe...
I slunce jež vykukuje zpoza mraků,
nevšímá si mého těla...
zlaté paprsky nedají mé kůži ani kousek tepla
Zbyl mi jen unavený jazyk nářků...

Jaký má smysl toto bytí
když nejsem si bytím jistý?
Bez jména bez původu a bez těla...
tělo, duše, vztek i láska... zmizela

Úsměv

Zatoulaný úsměv...
Špatný adresát i odesílatel...
Překrásný zpěv,
omámil mě aniž bych chtěl...
Svět přestává dávat smysl
a já před ním na kolena klesl...
Kolaps nebo znovuzrození?
Nebo snad záhadné zmizení?
Jakési "cosi" ženoucí mě vpřed
víc a víc činů co nejdou vrátit zpět
pro úsměv ze soucitu
pro kousek upřímného citu...
Mraky mrtvolně bledé
vrhají na vše světlo šedé...
Okamžik pravdy opět přichází jako poslední
úsměv můj i její z tváři odchází...

Jaro II

Opět přišlo jaro...
Vzduch voní kvítím a první ptáci zpívají v ulicích...
Slunce svítí víc a víc...
Holé stromy se probouzí
a holky pozvolna odhalují svoje těla...
V kostele přes ulici je pohřeb...
Zvony hluboce a temně zvoní,
oznamují odchod dalšího člověka...
Odešel spolu se zimou a voňavé jaro zůstalo životu...
Přál si to tak? Nejspíš ne...
Dal by život zažít ještě jedno poslední jaro...
Však po smrti přichází znovuzrození a tuto dobu pozná nové tělo se starou duší....
Kolo se zase otočí a přijde nový život....
Spolu s jarem...

Den za dnem

Den za dnem...
Přicházíš za mnou...
Rád tě vidím, pláčeš.
Bereš si pivo z ložnice
ztracené v jeskyni pod postelí...
Oknem se vkrádá pach z ulice
a sprcha v koupelně neúprosně odpočítává čas...
Jsme v něm ztraceni na věky...
Mlčím a sleduji tě,
v hlavě mi vládne chaos...
Zeď s otrhanými paletami mě hypnotizuje...
Na stole chladne káva, zbytečně...
Za okny se střídá slunce s měsícem a mé tělo nehybně sedí připoutáné k pohovce...
Zámek u dveří je rozbitý a promlouvá ke kolemjdoucím...
Vstupte...

Neúprosně se blíží dekapitace a narůstá manko za alkohol...
Stojím před zrcadlem a civím té osobě na druhé straně do očí...
Vidím dálku, smutek a moře...
Klidné vody duše i rozbouřené zátoky bičované deštěm...
Sprcha stále kape na důkaz své přítomnosti a stále nemilosrdně odpočítává...
Celý oceán prošel trubkami a oční kontakt bytosti v mé koupelně nekončí...
Rozbitý vrátník pustil nového kolemjdoucího...
Vstupte...

Čtvrtky 12:40

Každý čtvrtek stojím ve 12:40 u okna...
Dívám se na protější pravé křídlo a sleduju holky.
Jak se plouží po chodbách a drbou a řeší kluky...
A občas tam je nějaká krasavice a občas nějaká tuctovka...
Kostka...
A tak je sleduju jak opuštěný zoufalec...
Někdy se zastaví u okna a sledují levé křídlo...
Tam stojím já... v okně opuštěný a zoufalý...
Tak sklopím zrak a radši odejdu...
Jak malý kluk nachytaný ve spíži...

Obejmutí

Objala mě... pevně a upřímně
Její oči byly zakalené smutkem a srdce hladové po teple empatie...
Hledalo duši... co pochopí...
Černá vrána oděná ve své temnotě dovedené k dokonalosti...
Stiskla mě pevně a upřímně...
Tak upřímně že mne ovládl strach...
Bezmoc mi připomněla svou moc a z úst vycházela prázdná slova...
Čas se na chvíli zastavil a byli jsme si nejblížší osoby na světě...
Propojené navzájem... v černé...
Pak se už naše cesty rozdělily a ubíraly
se svým směrem...
Nohy v sítích odklapaly pryč i s celou svojí tíhou bytí...
Myslím na tebe černá vráno,
čekám až se opět naše cesty spojí...
Večer či za svítání...
Oděni v černém, bratr a sestra...

Harmageddon

... slovo boží zaniklo v hluku
tržnice hluchých...
Alenka se nudí v říši divů,
říše se nudí existencí sebe,
i existencí Alenky...
Kaktusy kvetou moc často
na protest proti přírodě...
Zvířata žerou lidi a lidi žerou zvířata,
jen ptáci vše sledují z větví stromů...
Telefoními dráty prochází napětí...
Lidskými hlavami prochází napětí,
a vše úspěšně skratuje...
Hoří nám nohy a teče nám do bot
všichni ptáci sedí ja střeše a žádný v hrsti...
obraty konglomerátů narůstají
a muži v kravatách mají špinavou prdel...
Úspěšně krmíme celé rodiny, města i státy lží,
protože nám to vyhovuje...
Jen nebe pláče krev
a moře omývá špinavé břehy svědomí...
Don Quijote konečně dostal rozum...

Přítomnost tu je i není...
kameny stále v cestě leží
Láska zmutuje v démony ve tmě,
stojící nad každou postelí v noci plné samoty.
Měsíc rezignoval a odhalil svou odvrácenou tvář...
Baptisté a Svědci Jehovovi násilně rozšiřují víru...
Hlavy vymyté  Savem vládnou světu,
krev teče z nosu a kloubů...
Sklenky vína jsou zanesené prachem,
padají v chaosu na mramorovou podlahu a oznamují svým ostrým zvukem konec...
Nebo začátek?

Moře v očích

Moře v tvých očích...
průzračně modré...
unáší koráby s bílými plachtami
do zákoutí tvé duše...
A námořníci umírají smíření s životem...
Proudy vytváří vlny
a z vln se stávají slzy...

Kanou ti po tváři,
jen kapitán opouští loď jako poslední...
Přijímá slané moře... tvých slz
Prolitých za světlejší časy...