Muž který nebyl

Byl jednou jeden muž...
Měl rodinu
Měl děti
Měl práci
Měl auto
Měl život...

V 6:50 bijí kovové paličky jako o život a tělo se probírá ze snění...
Z kohoutku teče voda a oči sledují každou novou vrásku v kůži...
Stejná košile, stejná kravata, stejný falešný obličej opouští svou zlatou klec...
Jako každý den...
Míjí kaluže zrcadlící svět...
Bez duše, bez stínu...
Cosi divného stalo se v tuto hodinu...

Jsem to já ?
Naskytla se otázka...
Ten člověk co tolik miluje svou ženu?
Ten člověk pracující do soumraku?
Ten člověk s modrou kravatou?
Jsem člověk?

Chaosem nazval bych stav v jeho hlavě
vrací se domů na úkor vší kariéře i slávě...
Roztřesené ruce hledají klíč,
klíč jak zdá se, je prostě pryč...
Bombarduje tlačítko zvonku
žena otvírá dveře domku...
Máte přání v tento čas?
Tážu se pane právě vás.
Studený pot crčí po skále čela
oči se žalem rozbrečela...
Cožpak nespoznáš svého manžela?
Strach zmocil se její mysli...
brány domova zavřela.
Černé myšlenky přišly...

K čemu kravata?
K čemu auto?
K čemu život?
K čemu? Když nemám domov.
Ani v kaluži nenacházím obraz sebe !
Ve vodě zrcadlí se jen samo nebe...
I slunce jež vykukuje zpoza mraků,
nevšímá si mého těla...
zlaté paprsky nedají mé kůži ani kousek tepla
Zbyl mi jen unavený jazyk nářků...

Jaký má smysl toto bytí
když nejsem si bytím jistý?
Bez jména bez původu a bez těla...
tělo, duše, vztek i láska... zmizela