Její oči byly zakalené smutkem a srdce hladové po teple empatie...
Hledalo duši... co pochopí...
Černá vrána oděná ve své temnotě dovedené k dokonalosti...
Stiskla mě pevně a upřímně...
Tak upřímně že mne ovládl strach...
Bezmoc mi připomněla svou moc a z úst vycházela prázdná slova...
Čas se na chvíli zastavil a byli jsme si nejblížší osoby na světě...
Propojené navzájem... v černé...
Pak se už naše cesty rozdělily a ubíraly
se svým směrem...
Nohy v sítích odklapaly pryč i s celou svojí tíhou bytí...
Myslím na tebe černá vráno,
čekám až se opět naše cesty spojí...
Večer či za svítání...
Oděni v černém, bratr a sestra...
Žádné komentáře:
Okomentovat