Odtržení

Ona se ale smrti nebojí...
naříká matka vytahujíce úplatek,
vždyť ani neví kde je Aljaška!
Ale ty duhovky jsou její!
rozčiluje se úředník
... ano jsou moje, copak nevidíte jak krásné barvy to jsou?
Vy pošetilá holubice...
stejně podepíšete.

Neplačte matko a sbohem,
a vy pane táhněte pryč!
Křičí moje dětství z plných plic.
Až se začnou řítit všechny ty mrakodrapy
nám všem na hlavu
budu stát hrdě po cestě domů
Nech si svůj úsměv společnosti!
Jen jsem si hrála s duhovkami...

Návrat

Doopravdy se chceš vrátit v čase?
Zpátky do své mladší kůže...
do zakřivení času a barev?
roztrhat přítomnost
a zase si hrát s vojáčkama
týhle plastový doby?
ti věrní a udatní vojáci, které znáš jen ty nejlíp...
ti, co pro tebe umírají každý den jen pro úsměv na tváři
Na tvé tváři

A jednoho dne umírat přestanou
a ty budeš stát tam kde teď....

Mrtvý svět

Jako když listí ze stromu opadne
opustíme i my tenhle svět...
stejně náhle a stejně jistě,
zbyde jen vzpomínka jež také zaniká
a ticho tak krásné, že ani pták se jej porušit zpěvem neodváží
pak už jen zhasne slunce a mé srdce shoří...
Svět - pustina s láskou ve vzduchu
mrtvé duše jež o životě nemají potuchu...
moře vylité za světa hranu...
suchá poušť místo vodní říše,
přecejen krásy špetka
krása pro všechny jen ne pro člověka

Bølest

Uctívej bolest...
protože tě naučila to nejdůležitější
uctívej bolest...
tu co tě provádí tím nejtěžším...
uctívej ji jako vlastní matku,
neboť i u zrození nás samých byla
bolest ta co nás stát rovně naučila...
bolest ta nejpřísnější učitelka
bolest... naše přítelkyně i milenka
úhlavní nepřítel, ničitel duše i těla
žene vpřed, ale vybírá si svou daň
překonej bolest a sám sebou se staň
nech se zlomit a buď sluhou
nech ji stát se krutou ženou
nebo si ji hýčkej a miluj ji
nasaď jí pouta co city svazují...
Buď troska pokeřená bolestí
nech ji být impulzem ke zlosti...
přesto ji chraň co to půjde
...protože je tou jedinou co nám vždycky zbude

Údržba vztahů

Rozčesávám zacuchané vztahy...
některé dokonale
a některé ve spěchu rvu i s kořeny pryč...
pak už jen sleduju jak pomalu padají dolů k zemi...

do zapomnění

Instagram

Srát na lidi na instagramu.
Ale ty máš taky instagram...
Na mě taky...

Otázka v 1:49 ráno

Kde začíná starý věk?
kolik je to zpátky let?
kdy začíná novověk?
Když je za chvíli starý zpět

Mrak

Ale pane ten mrak pluje jiným směrem než mu poroučí!
Nechte ho být... beztak je mladý však on ho někdo poučí.

Procházka

Březové lesy ruské tundry...
sbírka básní Ludvíka Kundery
Pohodlné a nevkusné oblečení
Do kapes špetku dětského snění...
připraven objevovat nepoznané krajiny
jen tak utrhnout bílé lekníny
Cestovatel vesmíry a dimenzemi
dlouhá cesta životy všemi
a vše je tak jinak stejné
v každé další nové krajině
boty prochozené až k chodidlům
zbytky mých kostí pohozené psům
a trocha strachu někde v hrudi
můj pohled na svět křiví
víra v existenci v ohrožení
smysl života bez umění není
a stejně můžu všechno mít
stačí zavřít oči a snít...
Chodit těmi travnatými krajinami
březovými háji s kopretinami
jen jedna jistota mě provází...
nakonec všichni odchází

Bez názvu (6)

Toto místo není místem našeho setkání...
řeklo slunce měsíci
ještě jste neráčilo upít večera
odvětila luna lehce uraženě
A pak už jen nastalo trapné ticho...

Vůbec všechny...

Vůbec všechny pampelišky
mají v sobě kousek lišky

vůbec všechny mořské břehy
skrývají kousek lidské něhy

vůbec všechny dětské lásky
ve stáří nám přinesou vrásky

a vůbec všechny sklenice vody
oživí na talíři mořské plody

a vůbec všechny vlaštovky
se dají složit ze stovky

jen slovo vyřknuté v hněvu
si vybere svoji cenu

KØĆKÅ

Po schodech stéká dešťová voda...
sledují mě žluté oči,
pozorně avšak nezaujatě...
jsem trochu nervózní
a boty mi kloužou po kamenné dlažbě,
lampa tady zrovna nesvítí
a kabát nehřeje...
...jen kočka se proměnila v kouř...
jediná prchavá stopa že tu kdy byla...

Srdce

Snědl jsem ho celé
trochu hořké...
ještě teplé
trochu sladké...
ještě teplé
tvoje srdce v mojí ruce
a úředníci odvrací zrak
já tam stojim docela nevinně
jen tak...

Bez názvU

Čekám... ve tvojí košili
v zoufalství hledám aspoň jednu nitku
Aspoň jednu s tvojí vůní,
avšak nenalézám...
Pak už jen v jakési prázdnotě
v jakémsi pokoji
proklínám poezii,
se kterou se stotožňuji
tu jedinou se kterou žiji

Nádražní

MINULOST
Vystupuji z vlaku jako vždycky
ta samá nádražní hala jako vždycky
vzpomínky na dny s tebou ruku v ruce
probíhají mi hlavou v jednom kuse
Chvíle shledání po nekonečném odloučení
to štěstí v srdci co už není
Obklopen tvými hebkými vlasy
nejsladší polibek z lásky...

SOUČASNOST
Nádražní hala a všude prázdno
další zakalený ráno
stejný nádraží jen čas je jiný
ještě stále hledám svůj kousek vinny
kachličky jsou mi dnes postelí
prapodivná osoba, smutkem posedlý
kapitulace a zředěná krev
bolavá hlava a svalová křeč
A pak už jen to místo kde vše začalo...
místo kde vše skončilo
zde jsi do svého vlaku nastoupila
a nadobro mě opustila

BUDOUCNOST
Kdo ví...

Když

Když hoří nebe ovládá mě žal
když pláčou stromy, to člověk se smál
když šeptá město soucitu slova
to začíná den... zas a znova
Když ptáci večer utichnou
tvoje slzy na tváři schnou
když poslední kapka vína ukápne na zem
tuhne krev v žilách pijákům všem
Když svit měsíce ozáří svět
stále věřím, že se vrátí zpět
když z úst vychází pravda
lež začne se domáhat práva
když lístek stromu spadne na zem
spadne i tíha stromu na něm
Když matka dítěti dává lásku svou
potřebuje ji, jen ji jedinou
Když dojde v šálku káva
cukr zbytečným se stává
když budík přestane fungovat
čas začne kariéru ruinovat
když básník má zlomené srdce
hojí jej verši prudce
Když na světě nezbude už vůbec nic
stále budeme chtít víc a víc
Když člověk přestane milovat
už nebude koho litovat
Když skončí den a nezačne jiný
každý budeme vlastnit kousek viny...
když hoří nebe ovládá mě žal
hoří i stromy a člověk se směje dál

Den jako každý jiný

Vstal jsem jako každý jiný den
oblékl se poněkud ležérně a šel ven
byl to den jako každý jiný
v ulicích furt stejné zločiny
něco jiného však na něm přeci bylo
do koutů mé mysli se to skrylo
byl to našeptávající hlas
co tě zžírá zevnitř zatímco plynne čas
nevěnoval jsem mu zprvu pozornost
dokud jsem v něm neuviděl jistou podobnost
už jsem tenhle hlas v hlavě slyšel
už si nevzpomínám odkud přišel...
Vím že jazyk používá jedovatý
trávit lidem mysl jako každý svatý
ovládat každý můj krok
malý krůček nebo velký skok...
Vystaven trapným situacím
pod vlivem se k nim vracím
v zakouřené Cafeterii
hořký espresso piji
stejná chuť jako v mý mysli
minulost zastřená nesmysly
a jedovatý jazyk stále šeptá
a na pocity se nikdo neptá
Tento depresivní den končí,
s posláním, aby mohl přijít další
stmívá se a slunce zapadá
a spolu s ním i moje nálada
den jako každý jiný
oděný do noční krajiny

Zvuky noci

Poslední paprsek se schoval za horizont
ulice ozařuje jen teplé světlo lamp
přinášejíc romantické kouzlo městu
v zapadlých koutech světa blikají neony
lákající nevěrníky pod svou střechu
lýtka nasoukaná v silonkách se procházejí ulicí
Boty z levné kůže klapou o podlahu a volají opuštěná mužská srdce
Neonovým domem se nese smích a zvuk rozkoše...
a doma čekají krásné ženy
krásné jako letní noc pod hvězdami
s vidinou své minulosti
v objetí se svými drahými
spolu docela uprostřed louky
docela nahými
a noc je ještě mladá
& dívky sténají do noci...
třou o sebe vlhká těla,
všechny starosti se tříští,
jen pár opilců ruší svým křikem
omámeni žlutým mokem...

Je tu ještě někdo
v temném pokoji
v nejvyšší věži
sápající se až k samotnému vesmíru
...ta osoba...
tiše pláče do dlaní
sama v tmavém koutě
svými city v poutech...
marností si rve vlasy
a už nečeká na lepší časy
škvírou uniká duše malá
duše jež se kdysi na svět smála...

Otec vstal z postele nevědíc
brakovat ledničku mlaskajíc
půlnoční cigareta na čerstvém vzduchu
nasává atmosféru po setmění
cítí v kostech že se město mění
obláčky kouře vypouští nahoru k obloze
nedbá na ptáky žijící nahoře
nadávají místo zpěvu
piští ódy plné hněvu
a z kanálu vybíhají tlapky krysí
zvuk netopýřích křídel
se ve vzduchu mýsí
A pak je tu už jen ticho
to nejkrásnější na celé noci...

Hříšné město

Den šeptá
a tohle město pláče...
promlouvá k nám
ale jsme hlušší...
nejsmutnější je však v noci
a holubi to slyší,
tajně se nám smějí

Přišel dlouhý déšť
aby smyl naše hříchy ...
stále prší, ale déšť nestačí
Stahuje všechnu tu špínu ze zdí a střech
avšak ve škvírách našich srdcí stále
kus zkaženosti zůstává a čeká...
Brouzdám všemi těmi nevěrami, podvody,
krádežemi a trestnými činy
tekoucími po kraji silnice
až do temných úst města...
A všichni ti hříšníci, zločinci a pochybné existence se schovávají v teple
a já vím že mezi ně patřím
pláču spolu s městem a noc mi šeptá do ucha
v umělé eufórii čekáme na lepší časy
a až vyjde slunce...

Vzpomínky na tebe

Vlnky tebe sobě
ptáci nebe moře
proud napětí ulice
nevinná hubička na líce
zima a teplý šál
starý dům jež tu vždycky stál
a páni ztrápení životem
zatoulaný pes někde za plotem
já & ty, sami sobě
já a pocity k tobě
Zamluvený pokoj uzavřená společnost
oddaný dívce na věčnost
i věčnost však končí brzo ráno
vychází slunce vždycky samo
ve schůzku s měsícem doufajíc
nechce být samo nikdy víc
v pokoji již nikdo nezůstal
v tom starém domě, kde jsem vyrůstal

Noční stvoření

Noční stvoření přišlo k mé posteli
a šeptalo mi do ucha
krásné utopické věci
a oba jsme věděli že to není pravda
přišlo a soucítilo
jen tak nade mnou stálo a žilo
já spánkem omámen
neschopen konverzace
vzpomínky se mi začaly vracet
Stálo tu a dalo mi krásný pocit
Jen na chvíli mít život v moci
teď je pryč a samo
noční stvoření jež nade mnou stálo
někde spí a na něhu čeká
na mě na prostého člověka
Hledám jej ze všech sil
jsou to již roky
nejistý si zda tu někdy byl
naslouchám v naději uslyšet jeho kroky

Stereotyp lásky

Oči šelem upírají na mě zraky
vystavují na odiv svoje křivky
a já se topím v moři vlasů
v hypnóze temných časů
Nechávám se laskat hebce
unášen eufórií tak lehce
a smečka si vybírá oběť svou
onen chlapec myslí na jinou
a všechny krásné tváře
pláčou v noci do polštáře
& pózou si ničí životy
ve tmě plné nahoty
hodné spasení v těžké době
lžou blízkým a lžou i sobě
už nezbývá žádný soucit
jen spolu sdílíme stejný pocit
Pocit cítění všeho...
Necítění zhola ničeho
Zajal mě pohled svůdný
stáhl do hluboké studny
ledovou vodou obklopený
ve tvých očích utopený
mezitím všechny růže vadnou
a jen čekám až hvězdy spadnou
A zdánlivě slibní spasitelé lámou srdce
zbyla jen suchá kytka v ruce
cigareta dohořívá, špiní plíce
potrhaný kabát, v něm uprchlice
Obtisk černé rtěnky na hraně šálku
to další kluk vyvolal světovou válku
dva oceány mezi nimi
kdo ví kde je více vinny





(Jen další stereotyp lásky
na srdci o jizvu víc a na čele vrásky)

Pampe lišky

Jednou vykvetou pampelišky modře
a jednou uvidí ptáci moře
vzlétnou vysoko až nad mraky
a vítr bude hladit kůži
jemněji než kterýkoliv zamilovaný
Pak sundám svoji košili
a neuvěřitelně neukojený
zaryju své nehty a pocity hluboko pod kůži

Ještě stále mám ohnivou zbraň
pro ty jež jsou krásní a chtění
a ještě stále mám ohnivou zbraň
a palím všechny jejich triky
Spontánnost chvíle mě dovádí k šílenství
a motýl se mi dvoří
Umírá chtíčem být mým,
ale někdo tu je a dýchá
Je zahleděný do tebe a čeká
a klidně by umřel jen aby mohl spatřit
to všechno kolem tebe
a uvidět vnitřek sebe

Cítil jsem to už dříve
možná v jiném životě
nebo pár dní zpátky
dokud se neuzavřely brány
a já ztratil hlas
cítím strach a ptáci vidí moře
vše se mění v prach a všude sálá hoře
vstup dovnitř a uctívej co chceš
podívej se do zrcadla
věř že to není lež
nebo jdi pryč, tak už běž

Fyzická nevolnost ze života

Polykám černé sliny...
pusa se mi křiví hořkostí
a můj žaludek se plní krví,
plní se až k prasknutí
dokud se neutvoří mála skulinka
měnící se v širokou díru,
z které se valí krvavá kyselina
a třísní čerstvě uklizenou podlahu z mramoru
tekutina se rozlévá po chodbě
a špiní andělsky bílou podlahu
onou páchnoucí hnilobnou tekutinou
Moje tělo ještě vydává poslední příkazy snahu zachytit rukama
vyvěrající vnitřnosti
skrze bolest a kluzký povrch orgánů
valících se ven s takovou razancí,
jež je nemožné zabránit
Jako divoká řeka, která protrhla starou hráz s malou prasklinkou měnící se v obrovskou spáru zkázy
Jak odporný to výjev člověka,
tedy mne bezmocně se snažícího změnit svůj osud jež končí v kyselé špíně na podlaze
a nutí mě si tuto hrůzu uvědomit
dokud ze mne nevyprchá život

Hledám

Hledám odpověď
Hledám doma
Hledám venku
Hledám ve skříni
i v šuplíku
Hledám v krabičce od bonbónů
i v plastových sáčcích
Hledám sám
a hledám s tebou
Hledám v každé vypité láhvy
Hledám v parcích
Hledám v lesích
Hledám i tam kde vím že nenajdu
Hledám a nemám pojem o čase
Měl bych něco udělat, ale...
Hledám i když nevím
Prostě hledám protože musím
Hledám ale neznám otázku

O kom to do prdele píše

Smířen s osudem
s falešným klidem v srdci
unesený proudem bezmoci
za vůně zázvoru
a lehce falešné melodie klavíru
odchází do neobjevených krajin
odkopnuto tebou samým
na tváři ještě čerstvá krev
a slané slzy hromadící se víc a víc
dokud se nepřekulí přes hranu
jsi probodnutý skrz naskrz
ale již nic nezmůžeš
naposledy se střetly vaše pohledy,
dvě studny hluboké jako samo moře
tunel ke každému zákoutí duše
Pohled...
který sis nezaryl do paměti dostatečně dobře
čas je pánem všeho
je i pánem jeho
Trháš si vlasy a škrábeš oči
jenže nevíš proč...
zapomněl jsi a zaplatil daň
utvořil si bublinu a vnitřně umřel
zabil jsi jej ale zapomněl
miloval jsi jej ale zapomněl
Vůně zázvoru a falešný klavír...
víš že tu ještě někde je
ale nejsi si jistý za kterým rohem,