Ona se ale smrti nebojí...
naříká matka vytahujíce úplatek,
vždyť ani neví kde je Aljaška!
Ale ty duhovky jsou její!
rozčiluje se úředník
... ano jsou moje, copak nevidíte jak krásné barvy to jsou?
Vy pošetilá holubice...
stejně podepíšete.
Neplačte matko a sbohem,
a vy pane táhněte pryč!
Křičí moje dětství z plných plic.
Až se začnou řítit všechny ty mrakodrapy
nám všem na hlavu
budu stát hrdě po cestě domů
Nech si svůj úsměv společnosti!
Jen jsem si hrála s duhovkami...
Tohle je blog s mými amatérskými básničkami a dalšími věcmi. Ventiluji sem svoje myšlenky, pokud se ti moje psaní líbí budu velmi poctěn, pokud ne tak to nečti...
sobota 29. prosince 2018
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Zapadá slunce
Zapadá slunce, rudé jako líce tvých jemných tváří, na něž zimní paprsky září... Láska hřeje naše těla naše naděje ještě neodletěla... Plou...
-
V kopcích a lukách tam někde na okraji mraky slunce při západu krájí, stromy zde stojí už stovky let rostoucí z půdy jež sála krev... Sv...
-
Another lover hits the universe , the circle is broken , but with death is coming rebirth and like all lovers and sad people I'm a poet.
-
Moře v tvých očích... průzračně modré... unáší koráby s bílými plachtami do zákoutí tvé duše... A námořníci umírají smíření s životem......
Žádné komentáře:
Okomentovat