neděle 27. ledna 2019

Insomnia

Přišla milostivá tma
celý pokoj přikryla
a na zdech hrají světelné představení
herci stínů a probuzení...
Všichni lidé dávno spí,
jen noční můry v noci bdí.
Zalezlé v zatuchlém doupěti
nočním životem prokletí...
Kletba jež otevírá oči
jež otevírá mysl
kletba probouzejíc každý smysl.
Minulost se dere do ospalé hlavy
ruku v ruce s úzkostivými stavy.
Lapen v pavučině Oduly
střízlivý i opilý.
Nekonečný tok času,
za měsíce jasu.
Všelijaké bludy a myšlenky,
vkrádají se v ranních hodinách do skořápky pokoje nočního tvora,
zevnějškem připomínajícího upíra.

Na slunce oči upírá
když bílý den umírá,
a čeká až se vrátí slunce zas'
až celý pokoj zalije zlatý pás...
Avšak do východu doba dlouhá,
a s odchodem slunce přichází po spánku touha,
jenže tak lehké to není, ouha!
teď démonů jsi slouha!
a nekonečně dlouho tě mučí
vzpomínkami na lásky, které tě ničí!
Přidávají víc a víc
dokud nezůstane vůbec nic,
noční tvor upadne do bezvědomí
a ve snech se v člověka mění,
a první zakokrhání kohouta
žene všechny emoce do kouta,
je čas vydat se do společnosti
navzdory své ospalosti.
Každý den jak mrtvola,
furt a pořád dokola...



























Le Coeur


Jako byl Nero schopen podpálit Řím k probuzení múzy,
Násilně a ohavně se nechal zlíbat jejími rty
Já podpálím svoje srdce,
jen pro dostatek inspirace
Až bude celé na uhel
rozetnu ten Gordický uzel
a dobudu svou fantomázii
probudím tu černou magii
Krásnou i ohavnou poezii
vznešeného orla i slizkou zmiji
Báseň v novém světě
v neonovém světle,
této doby vedoucí nás do záhuby,
loď s děravým podpalubím...
A vztyčím vítězný prapor
se svojí pravdou v závěsu metafor,
Nelítostně a krutě,
já co spálil svoje srdce...







čtvrtek 24. ledna 2019

I-I-I

Rukavice ze sametu
puget červených květů...
vůně hořící svíce
vášní zrudlé líce...
hořící hříva lva,
venku se chystá poprava...
Propiska máčí papír...
Na králově koruně safír...
verše přímo od srdce,
taháky načmárané na ruce...
Jak dlouho ještě?
Dny krvavého deště.


Oáza lidské bytosti

Na zdi tyrkysová plíseň,
pára a na rtu píseň..
Smrad v první linii
v boji se všemi vůněmi...
Slast se míchá s bolestí,
Jedině zde se zbavíš starostí...
Prázdná tuba od pasty
a levnej šampón na vlasy...
Nejlepší přítel zrcadlo,
co už zažilo lepší časy...
Krutá pravda v odraze
třese základy odvaze...
Chrám a svatyně domácnosti
očista, sebevražda i pomoc v opilosti
Keramický trůn pro krále
ledový a chladný...
Jako dítě.
Otevřenými dveřmi vítá tě.
Bublina klidu a samoty,
jedině nahý a samotný jsi to ty!
Tak už neztrácej čas a zmiz v hlubinách koupelny...









středa 23. ledna 2019

Dívka z Divé ulice

V Divé ulici žije černovlasá dívka
sedí na zápraží a dává na odiv svoje lýtka,
oděna do barevných šatů
jako památka starých časů,
vlasy vždy dokonale učesané
a tváře trochu zčervenalé.
Že je kouzelná se o ní říká,
chodí do ulic města když se stmívá...
Toulá se svou bílou kočkou,
při chůzi kroutí každou svojí křivkou,
zpívá si a láká všechny krásné muže,
a každý by chtěl ke kouzelné múze...
Poslouchat její zpěv plný radosti
omamný zvuk, lék na všechny starosti...

Večera temnějšího než ďáblovo srdce
otevřela se kudla v hrozivé ruce
usmrtila toulavou vránu,
černá krev ztekla do kanálu.
Poslední výkřik zalil ulici Divou,
ulice pláče a postrádá osobu živou
Místo zpěvu, slzy po tváři jí tekly,
z hlubokých očí dvě řeky...
Už vyprchal i poslední doušek života
a v ulici zavládla samota....
Pod povrchem jinovatky leží zde až do svítání...
Spěchajícího kavárníka nečeká zde pěkně překvapení.
Smutný obraz čekal toho muže,
zpolíčkován pocitem že nic nezmůže,
zavolal dlouhý vůz s černým lakem
s dřevěnou rakví zanesenou prachem...

Smutný obřad konal se za deště,
na počest mrtvé nevěstě.
Všichni přišli v černém podívat se na ni
vážení pánové i paní,
přehlídka "slušných lidí" a noblese
skrytá za falešným závěsem...
Bez jediného slova odsoudili
bez výčitek očernili.
"Stejně to byla jenom děvka"
byla poslední věta...
Bez poznámky dav přikývnul,
a divou potrhlici zavrhnul.
Pak už zůstal jen hrobeček s jednou svíčkou,
farář a kavárník s bílou kočkou.



středa 16. ledna 2019

Zjevení a zmizení

Přišla jsi v hávu okouzlení
a nechala vlézt myšlenku na tebe do hlavy mé...
podala ruku záchranou tonoucímu v moři beznaděje...
Dala kus sebe, naprosto holý a upřímný...
pak už jen vzala kousek mého srdce a zmizela stejně nečekaně...
Stejně jako ses objevila...
A já bytost s půlkou srdce zůstal pohozený opodál...
Mlhou obklopený strom hořící zevnitř...
Žijící ze starého štěstí,
pozvolna se vypařujícího z koruny...

Zvíře v uzkých pološílené strachem
najde ve mě podoby...
bloudící bohém s rozbitou hlavou
brouzdajíc kalužemi...
oděn nepřítomným pohledem
člověka-loutky...
To démon je loutkařem...
A ty moje paní... jeho úhlavní nepřítel

Bar- chrám i tvrz

V zapadlém baru v pradávné ulici
jedna místnost uměleckým dílem jest...
v obležení hipsterů vysedávajících nad Kinfolkem a unášeni debatou o kávě...
Sliny skáčou ze skalisek rtů
Vášnivě a odhodlaně do hlubin významu rozhovoru...
Plastové brýle padají i se svou imitací přepychu na špičku nosu...
Omámeného směsicí kávy a vína
nejlepších přátel intelektu...
Neznámí umělci extrahují svoji tvorbu do každého návštěvníka nevědomky i se zájmem...
Pocity štěstí i smutku stále visí ve vzduchu a čekají na ukojení likérem...
Zelené víly nalívají plné číše absinthu
posvátného nápoje literátů...
Brána do světa múz se sladkými rty
ve tvaru belgické pralinky...
zachvácené mysli jen ztěžka kočírují své zplašené koně sdílnosti poezie a vědy!
Jen málokterý názor zapadne do bláta v kruhu pijanů s perem v ruce...
A i zdivočelí beatníci 21.století sepisují své romantické brutálnosti na kousky potrhaného papíru...
Za zvuku řvoucího jazzbandu a černošského bluesu ubívají hektolitry chlastu vynásobené
uměleckou produkcí...
Znovu objevené dítě zázračných činností
přesahujíce času i prostoru...
Poselstvím či zbytečností příštích generací, napumpované krevní oběhy zakázaným ovocem dnešní doby;
Jako důkaz tvrdosti časů svobody ve svobodě...
Radikalizace názorů v míru denním chlebem jest...
Radikální terorista i kněz...
Nepopulární názory v zapadlých podnicích oživovači rozumu...
Zatímco žluté korbely s bílou hřívou mizí v temných ústech národa...
Chlast pohonem národního myšlení
všudypřítomný našeptávač upřímnosti
řvoucí pobudové zašlého zjevení...
I básníci skrytí v davu v symbióze se špiony
druhé strany, donášejíc nechtěné pravdy do čtenářovi hlavy
Se shromažďují skrytě v knihkupectví pod svícnem...
Konspirujíc každým dnem v temné uličce starobylého města...
Odloučení od ostatních z jinačího těsta...
Sladkým vínem spletení...
Ve špinavých křeslech po setmění...


Moře


Na rozbouřených vlnách černého moře houpe se bárka
na nachové obloze absence slunce i ptáka
moře jest zkřivené zrcadlo nebe
houpe a pění se odraz v něm tebe
Tříští se vlny o stěny lodě
na přídi kapitán klaní se vodě
lanoví jak liány pnou se ve vzduchu
praskají a déšť nemilosrdně bičuje posádku
Panika násilně kontroluje plavidlo
Hlubina vtahuje obětinu svou
holé životy nejvyšší platidlo
A mořská havěť má bál
krví barví se podmořský sál
ploutve brázdí zkalenými vodami
tragickým divadlem před mořskými panami
Tajemná hlubina
Hladová múza
 Pohlcené koráby odvahy
navzdory vší snahy
Zabité krásou přírody
na souši, ve vzduchu i na moři
Potetované paže námořníků
zatínají svaly pro záchranu krku...
Palčivá potřeba přežití přebírá kormidlo
pod hladinou utopené plavidlo...
Pláče steskem po teple slunce a svěžesti vzduchu
po pěně vln a mořského šumu...
Vdovy pláčou a čekají na statečná srdce
svírajíc dřevěné růžence v ruce...
S bolestivou představou před očima,
milovaný námořník co se již nikdy nezjeví doma...
Zlomené vlaštovky s vyrvanými srdci z těla
bez naděje jež odletěla...
Moře krutou kráskou pro každého jest
námořníkům vzdávám všechnu básnickou čest...




úterý 15. ledna 2019

Tvor

Moc mladý aby psal poezii
málo ztrápený životem...
Moc krásný pro ukřivděná srdce...
Žádné vrásky na tváři vyhloubené starostmi
a neúplné svaly z kamene...
Pohled přespříliš upřímný...
zatajený smutek v očích
černých s modrým prstenem...
Tělo s příběhy psanými v jizvách...
Ginsbergův Ignu bloudící městem,
Moliérův Misantrop i Lakomec
Romeo i Cassanova jedním
sebekritik drtící pero v ledových prstech
a drtící sebevědomí opičíma prackama...
Jen mraky běží dál a nevnímají změny,
další syn tohohle království feťáků v jiných dimenzích a stavech...
Unášen tragikou života i štěstím...
V omšelém kabátě a uchvácen debatami o způsobu lidského bytí,
 se všemi těmi intelektuály i prosťáčky
Žák i učitel...
Noční tvor sedící na bydle nad papíry s fakturami a poezií za svitu lamp...
Noční hlídač krás noci za dne sdelujíc svých poznatků.
Netopýr na stropě v meditaci jehož kapitola táhne příliš prudce dolů pod tíhou myšlenek a strachů.
Posel bolestivé pravdy napadající falešné iluze ideálnosti společnosti...
Čekající na záři spásné hvězdy
na náruč a ňadra krásné ženy
Chybějící kolečko štěstí ztracené ve vysoké trávě zatímco rozum hrozí pěstí neposlušnosti srdce...
Moc mladý pro poslušnost srdce...
moc mladý pro psaní básně...




pondělí 14. ledna 2019

Barevný život

Všichni jsme lidé a žijeme své životy...
Někteří  s tělem bez kostí plazících se po zemi...
Jiní s lehkostí a leskem dětského štěstí
v očích...
 a někteří s prázdným výrazem téměř mrtvolným,
 sledující tento svět přes závoj zanesený prachem...

Ti jež si života (ne)užívají jako by nikdy neměli umřít jsou onoho soudného dne udiveni z příchodu všemocné smrti...
Smrti co jen tak zaklepala na brány našeho života a vstoupila...
Hrůza střídající se s překvapením naposled vybarvila jejich výraz ve tváři a nechala je odejít s onou otázkou ve skelných očích...
Vždy pro ně umírali "ti druzí"  oni byli jen těmi poštovními holuby roznášejícími parte s přiloženým rozsudkem nad nebožtíkem od jejich skromné sebevědomé maličkosti...

A ti jež žijí jako by každý den měli umřít, žijí dlouze a pomalu, umírají nudou a délkou života frustrováni nesmyslností bytí... z úst jim padají nenávistná slova...
Poslové zlosti hledající ne krásy života, ale viníky jejich frustrace životem, krmenou xenofóbními články co se nám derou do hlav ze všech stran...
Názory hranami všech hran...
Pak jen vzdychají nad životem běžícím neustále dokola ve smyčce každodenní rutiny a pěstují svou nenávist která v nich zkvétá jak řepka na úrodné půdě České republiky

Dny jsou dlouhé a lidské duše černé jako uhel...
Dny jsou dlouhé a duše s krásnou barvou přinášejí světlo do zatmění života...
Jaká že to je barva?
Barva krutá i empatická
Barva smířená
Barva lásky k světu
Barva smyslnosti temných časů...
Malíři jsou svetlonoši v našich životech oblečení do smíření s životem...
Oni ti jež vidí barvy jako žádný smrtelník
nám ukazují cestu skrze své obrazy a slova...
Jejich čas ubíhá stejně jako všem bytostem
jen je naplněný barvou krásnou jako sen,
se špetkou sebelítosti
s kořeny v temné minulosti...
Na smrtelné posteli s úsměvem
překonáni svým údělem...




sobota 12. ledna 2019

Zbytky

Pomalu se vytrácí kousky tvé rozkoše z mých  košil...
A dříve čerstvá květina uvadá a zhazuje své lístky na prázdný stůl...
Pomalu vadne a usychá, jen moje vzpomínky jsou stále živé jak jarní květiny...
Moře je však nemilosrdné...
Smývá stopy všech bosých milenců v mokrém písku...
Nemilosrdně - spravedlivě
A i když oheň už vyhasl,
žár setrvává...

středa 9. ledna 2019

Lidi

Já tu nechci být...
Hlava na hlavě jak pomeranče vyskládané v obchodě...
Lidé... bojím se jich...
Mami co když mi ublíží?
Ublíží ti... ale to je normální
Tak už jdi a vrať se jako muž...
A tak jsem šel... malý kluk se strachem v očích a autíčky po kapsách...

pondělí 7. ledna 2019

Zlatá rybka

Mám doma ve vaně rybku zlatou...
celá má osoba ji považuje za téměř svatou...
Občas se chodím na ni jen tak dívat,
protože někdy není třeba cokoliv říkat...
Kochám se její tichou krásou...
celé její tělo má barvu zlatou,
a ty neskutečně upřímné oči
černé jako nebe v noci...

Občas si myslím že mojích stížností,
má víc než dosti...
A když jí trochu krmení znovu nasypu
svými názory na svět ji opět zasypu...
Dokonce jsem se vzdal luxusu vany
jen pro blaho mé malé zlaté paní
Ví o mě každé velké i malé tajemství
a běda jí jestli jediné z nich vyzradí...
& i když mi žádné přání nidky nesplnila,
vždycky tu pro mě v té vaně byla...

Jmelí

Jmelí...
Koule v korunách stromů...
Shluk koulí v korunách stromů...
Shluk koulí na každém stromě v celé řadě stromů...
Parazit, příživník...
Kupte si jednoho parazita na Vánoce domů...
Polibek pod parazitem je přece romantika

neděle 6. ledna 2019

Automat na hříchy

Automat...
V hale na nádraží,
hned vedle toho na kulaté žvýkačky za pět korun...
Stroj na hříchy za kus svědomí...
Lítost nebereme...
Pokud žádné nemáte dostanete jeden zadarmo...
Ale žvejka taky není k zahození...
Ten vlevo, pravo nebo obojí?

Bílá tma

Bílá tma
a nekočnost ticha...
mráz dokresluje detaily...
čas jako by se zastavil
& přehrával smyčku dokola
jen sníh přibývá pozvolna...

zima proniká skrz tělo až k duši
a milovaní se radují...
Hřeje je teplo lásky
a ztracení bloudí sněhovou bouří
křehnou, slábnou dokud naděje neshoří

Pak už se jen nabízí smutný pohled na mrtvé tělo ve sněhu
jen utrpení, delirium... duše co potřebovala něhu...
Odevzdaný výraz na modro-černé tváři
hluboké vrásky vyryté v odumřelé tkáni
dokonale zachovaná mumie
& v něm srdce co už nebije
Srdce co kdysi milovalo
pohřbeno pod sněhem tu zůstalo...






úterý 1. ledna 2019

Jízda vlakem

Stojím na rohu ulice
čekám na poslední autobus
stojím s kufrem v ruce
opouštím domov a jedu za tebou
tvé oči mě táhnou z domu pryč
a všechny tvé křivky po nichž prahnu víc a víc
mě doslova lákají za tebou ať jsi kdekoliv...
Láska smíchaná s chtíčem a obsesí
ovládá moje nohy, ruce, hlavu, péro
Loutkařova ruka ovládá moje tělo,
žene mě blíž a blíž k tobě
S tím trpkým vědomím sebedestrukce
a duševní povodně...

do secesní budovy nádraží mě veze taxikář.
zkušenej maník se srdcem na dva kusy
a ledvinama na šutr...
Nemám drobné a tak platím duší...
Oba víme že se vidíme naposled v životě
a oboum to vyhovuje...
Ty drobný si třeba sežer...

Už na mě čeká železné monstrum,
dlouhý těžký červ táhnoucí se krajinou...
Jako vždy jsem přišel s předstihem, ktery mi jako pokaždé k ničemu není...
prodírám se mezi parazity usazenými ve střevech vlaku;
s výrazy každodenního zoufalství
a nevole ze života o kterým ví každej ksicht svý...
Narážíme do sebe rameny a falešně se omlouváme
Při tom všichni víme že potřebu drbnout si do debila ve vlaku všichni máme...
A tak si drbeme, občas si dokonce žďuchnem
vybíjíme si tu pracně nastřádanou zlost
protože hry na kultivovaného člověka máš už tak nějak dost...

Jako vždy jsem schytal jediný místo u hajzlu na zemi...
Tak držím hubu a vděčně tam sedim se zavazadly všemi...
Napříč vagonem se táhne smrad z toalet...
V obležení paniček s nachlazeným močákem předávajíc si štafetu cestou z hajzlu na sedadlo a ze sedadla na hajzl...
V půlce cesty někde u Pardubic skočí chlap pod vlak...
Celýho to rozšmelcuje a řidič má doživotní trauma...
Chlapi v bílých overalech ho seškrabují z předního skla a já přemýšlím o smyslu života...
Jak moc musel být na dně, aby se zprovoznil ze světa?
Abych zahnal chmury krátím si chvíli myšlenkami na tvé vlasy
Už slyším v hlavě tvůj hlas
a nemůžu se dočkat až spatřím tě zas...

Na obloze líně pluje karavana mraků
A já už několik hodin kontempluji na podlaze vlaku
Mořený délkou času začínám trochu zoufat...
navíc kecy spolucestujících se nedají poslouchat...

Konečně!! Můj železný červ dojel do cíle
vylízám konečně ven s napětím v srdci...
Chvilku hledám, hledám svou krasavici...
Tlukot srdce se prudce zrychluje a
zdravý rozum naprosto stagnuje
Konečně tvé hedvábné vlasy
chuť tvých rtů a nekonečně hluboké oči...

Je krásná noc a já mam prosbu jedinou
...ať se stane tato báseň pravdivou...




Zapadá slunce

  Zapadá slunce, rudé jako líce tvých jemných tváří, na něž zimní paprsky září... Láska hřeje naše těla naše naděje ještě neodletěla... Plou...