Bílá tma

Bílá tma
a nekočnost ticha...
mráz dokresluje detaily...
čas jako by se zastavil
& přehrával smyčku dokola
jen sníh přibývá pozvolna...

zima proniká skrz tělo až k duši
a milovaní se radují...
Hřeje je teplo lásky
a ztracení bloudí sněhovou bouří
křehnou, slábnou dokud naděje neshoří

Pak už se jen nabízí smutný pohled na mrtvé tělo ve sněhu
jen utrpení, delirium... duše co potřebovala něhu...
Odevzdaný výraz na modro-černé tváři
hluboké vrásky vyryté v odumřelé tkáni
dokonale zachovaná mumie
& v něm srdce co už nebije
Srdce co kdysi milovalo
pohřbeno pod sněhem tu zůstalo...