Pramen samoty

Tam kde pramení potok
kde každý den je sníh
místo, na které mají nárok
jen srny chodící tam pít
Žije staré stvoření
tak samotné...
Příliš dlouho po lásce žízní,
jež neukojí doušek z žádného pramene...
Jen zde přebývá a zoufá si,
žádná ruka nehladila jeho vlasy
žádné rty nepolíbily tvář jeho
jak předlouhé tu jsou časy
pro tvora opuštěného...
jak ubíhaly týdny, měsíce a roky
tvor svým žalem zakalil pramene toky...
Otrávená voda nyní v bystřinách teče
kdo napil se, smrti již neuteče
Srdce jeho zvadne jako stará květina
nepotěší už žádná dobrá novina
jen temná mysl bude na talíři
pocity beznaděje se v nitru budou vířit...
nikdo však nebude vědět příčiny,
však tvor od pramene jednou vezme kus vinny
Ztrestán životem postrádajícím spravedlnosti
zpřeláme jednou kosti
Stvoření u pramene umře jistě samo,
i nejošklivější z ošklivých musí mít něčí srdce rádo...

Noční motýli

Křídla nočních motýlů...
patroni všech těch roztomilých omylů
milenci nočních stínů,
oči bílých leknínů
plovoucích v temném jezeře,
odrážejícím hvězdné záře.
Temné vlnky zrcadla
palouk a hvězda, jež na zem spadla...
Vzplanulo srdce i louka slunečnic
ze žlutých sluncí nezbylo nic
jen žhavé uhlíky - pozůstatky krásných těl
sežehl hvězdy oheň na popel...
Pro krásu hvězdy na zem spadlé
pro pohyby můzy - tak ladné
ušpiněná tímto světem trochu
vhozena do života bez šatů
stojí... a hoří vprostřed palouku,
tisíce zvědavců zírá na holku
jak jí ve tváři vítězí smutku pocit
ó jak rádi ji vidí jej nosit!
Stovky očí hltajících tragédii,
jen noční motýli poletují kolem v harmonii
A zakrývají tajemství oné dívky
svými černými lehkými křidélky...
Už i oči pomalu mizí
ustal chtíč po smutku cizím
Chtíč vládnoucí světu
vidět ty ostatní na útěku,
pobavit svou prázdnou schránku
a přesto skrývat pečlivě svou nenávisti stránku
a zahubit hvězdu každou
s ohněm v duši na zem spadlou...
Nechat je na milost a nemilost nočních motýlů
svědků lásky a nenávisti, ochránců ve světě stínů...
Stvoření noci nocí stvořené
můry - moje posmutnělé duše spřízněné...
nechť jsou záchranou
pro všechny, jejiž srdce zaplanou...

Rozhovor z ulice I.

"Můžeš si vybrat, ten bílej je moc dobrej, ale tenhle hnědej to je pecka... Sice nevypadá tak čistě ale věř mi litovat nebudeš."

"Fajn chci ten hnědej... A je ten herák bez lepku?"

"Bohužel ne, ale nebyl testovanej na zvířatech."

Chlapec a kouzelník

V oprýskaném dvoře
stojí zasmušilý kouzelník,
stín mu padá do tváře,
za jeho zády se hraje kulečník
v zapadlém lokálu...

Chlapec rozcuchaný trochu
vchází do zdobeného portálu
v očích moře strachu...
kouzelníkova dýmka dýmí,
sladký kouř se line po dvoře
dávej pozor na stíny,
způsobují hoře!
Zabrblal čaroděj k vyděšenému
vzápětí kouř praštil chlapce do nozder
Cosi jej nutilo věřit muži podivnému...
Jak moc se bál těch monster...
...

Temný šum ozval se za zády
a skřípot nehtů o zeď zakřičel,
ve vchodě nestvůry již stály
a zlověstný vítr mezi střechami fičel
Jako by ty stíny čekaly
až čaroděj odejde a nechá jej napospas...
hodiny na chvíli tikat přestaly,
pak zahřměl čarodějův hlas.

Zmizte duše zkažené
zpět do světa stínů
odtáhněte pryč svá srdce z kamene
vy jež neznáte vůni jarních dřínů!
Zpět do temné říše
zpět odkud přišly vaše duše!
Jak vyplašené stádo vlků
zahnáni mocným kouzlem
zmizeli během okamžiku...

Nevím jak vám poděkovat mám,
nezvládl bych utéct ba ani zahnat je sám...
Škrkla sirka místo odpovědi
a dýmka opět rozdala vůni svoji...
Zavedu tě na místa čarokrásná
jen když nebudeš mít mě za blázna.
S kameným obličejem řekl čaroděj
a pak uchechtl si, až onen pazvuk zaplul v průchodě...
Kluk trochu rozpačitě  zakýval
čaroděj třikrát dýmkou zabafal
a zastavil se čas...
Okolí zmizelo v rozmazaném obrazu řas,
jež se točily do nekonečných spirál
a v uších zněl překrásný chorál...
vědění přišlo samo
jako by samozřejmosti bylo
v každé lidské hlavě se skrývá
jen objevit místo kde přebývá...
Sleduj můry za měsíce
a jednoho dne (noci), k vědění dovedou tě!

Pak jako ze snu se mladík probudil
a nad událostmi všemi se podivil...
kouzelník jako by se vypařil,
jako by jej nikdy nespatřil...
Však byl si jistý že zde byl,
vždyť jej přece zachránil!
Co na tom nyní sejde...
chlapec věděl jediné.
Vědění je teď cílem jeho cesty
čaroděj v tom má prsty...
A tak se vydal vstříc smutku a poznání,
tam kam jej zavedou křídla motýlí...

Delikventi kulhající životem

Pojď a nech se vést,
chytil mě život za ruku
bez okolků jsem se nechal svést,
tak kráčíme spolu již tolik roků...
slunce je nám společníkem
a noc je krásnou milenkou...
s tak chladným citem
hrající si s každou zakázanou myšlenkou...

S delikventem s křehkou duší
padli jsme si do náručí
cesty naše se zkřížily
lemované krvavými růžemi
s ostrými jedovatými trny
kráčíme a pečujeme o své rány
Kulháme ale kráčíme dál
nejsme první ani poslední,
kterým se život smál
trochu shrbení... mimo realitu
odoláváme tomuhle světu
Život je i naším rasem
bičuje a škrtí provazem!
A až zbyde v krku jen malá škvíra
a i naděje začne umírat
já podám ti ruku svou
jež ti bude záchranou...
nechť ani jeden z nás svou duší neprodá
protože nejlíp chutná svoboda...

Podpalubí

Musím ze sebe dostat tu nenávist...
lží zdá se mi i slunce svit
ten hnus jež okolo sebe vidím
tolik bolesti z druhých cítím
Slova matek tak chladná dokážou být
otráví srdce a nechají jej shnít
stáří známí najdou si vždy dýku
a znenadání trčí nám chladná ocel z týlu,
V žilách nám proudí černá krev
a z úst již dávno nevychází zpěv.
svět se zbarví do krvavého purpuru
všichni na jedné lodi potápějící se ke dnu...
lžou si do tváří vybarvené falší
a každým dnem přibývají další a další!
v pohodlí podpalubí starého korábu
kde vládne král krysa ve svém prohnilém chrámu
Užírají si navzájem ze svého svědomí
pokrytci ve vlastní rezavé lži svázaní,
zaslepené zdřevnatělé loutky
továrně vyrobené a továrně smýšlející kostky...
Procházím pološílený podpalubím
a o palubě bez krys sním...
Brodím se ve sračkách po kolena
hnijících dvě milénia...
jen projít a vyjít ven
nadechnout se čerstvého vzduchu a umřít bez nich... s klidem

Mrtvé duše

Ve studeném poryvu větru
zaslechl jsem hlas...
tichý a temný
když ustal slunce jas
To mrtvé duše volají...
ignoruji je protože metamorfóza...
je dokonalá

Květy

I.
Šel jsem rozkvetlou loukou
sledoval kytky jak kolem rostou...
Květy žluté červené a bílé
pokryly celé míle
a vítr s nimi kýval ze strany na stranu
v tu chvíli kráčel jsem beze strachu
pohrával si s veselými květy
hladil je, jako já hladil kdysi tvé vlasy...
slunce promlouvalo ke každé bytosti
a dodalo kousek naděje každému srdci...
Harmonie..., spjatý s přírodou
kráčel jsem svůdnou krajinou
jen jedna věc chyběla mi
vlastně spíš osoba... ty

II.
Nebe se zbarvilo do ruda
nad hlavou peřina krvavá
na kůži sápe se chlad
a celá louka šla spát...
Krvavou oblohu vystřídala barva černá
má mysl jak noční stín byla temná...
jen za svitu měsíce
jež na obloze šklebí se
až do morku kostí dostal se chlad
celým srdcem prostoupil po lásce hlad
jako v sarkofágu z ledu
přežíval jsem noc uprostřed lesů...
Teplo tvých citů neměl jsem
láska stala se už jen snem
snem v noci bezesné
usazený na dně schránky bezmocné...

III.
Pak přišlo svítání
den s nocí se střídá
a přeživší tmy jsou vítáni
ještě špetka víry jim zbývá
Ještě kousek tepla v nich přebývá
a nás se zlomeným srdcem přibývá...
Touláme se rozkvetlými lukami
všichni společně a přece tak sami.

Nekonečný příběh

Je to nekonečný příběh
běžící furt dokola
neustále ho prožívám
až se stal mou součástí
i ti démoni musí být tak zklamaní
a zároveň šťastní...
svou krví a slzami
uzavřel jsem s nimi přátelství...
A tak se navzájem snažíme urvat si větší kus moci,
větší kus mysli...
A jednou se plahočí tmou a stíny oni
jednou zase já... a mé vyhaslé oči
které nikdy nespí
když to ONI nedovolí...
Každou noc, každý den, každou vteřinu
Každý čas, jakoukoliv hodinu...
Nekonečný příběh,
běžící furt dokola...
A další zamilovaný narazil do vesmíru,
kruh se vyvrátil z rovnováhy...
a já jako každý smutný a zamilovaný...
...jsem básník.



... však vzápětí přichází na scénu starý známý démon a našeptává...
jsi básník? dokaž to!

Neutečeš

Přistihl jsem sám sebe
vyznávat nenávist
Vrátil se ten hlas z dřívějších časů
jež tak dlouho trávil mou mysl
Padla vinna na mou hlavu
jen já všeho špatného příčinou...
Utíkám od své osoby
neustále na útěku...
vždy musím pryč
vždy musím někam jít
protože myšlenky jsou tak těžké
a nikdo nechce být s vrahem v jednom pokoji...
I když je docela pohledný milý kluk...
krev na jehou rukou nemizí
umlčel srdce své a teď bloudí lesy
a houštinami plných trnů
bloudí dokud trny neservou všechno oblečení z jeho těla...
Trhají a rvou cáry látky a kůže zbrocené krví...
 Všude okolo hoří auta a lidé jsou nemocní...
Vnitřnosti vypadávají z útrob a jediné co chci je utéct, zmizet do neznáma...
vše je to jen v mé hlavě a i když je útěk marný...
Zkouším to dál a čekám až otevřu ty dveře do říše Divů, úkryt v atmosféře fantasie...

Hvězda zkázy

Až bude padat velká hvězda na svět
budu jen na židli u okna sedět
se sklenicí absinthu v ruce levé
s velkým jointem v ruce pravé...
budu sledovat zkázu všech těch světa krás
ale když pomyslím na ten lidský hnus snesu to trochu snáz...
Těsně před koncem se každý bude modlit
navzdory své neschopnosti v sebe věřit
Svázáni společností a jejími ideály
zůstanou na konci všeho sami...
Budeme všichni na kolenou klečet
v agonii a v histerii brečet...
Stromy, trávu a kvítí, přikryje ohnivá peřina
pláně i hory pohladí zkázy vlna...
povrch Země shoří a celý svět vzplane
poslední kapka, slza moje na zem spadne
vypaří se má slza stesku
a já umřu s vědomím nesmyslnosti hrát tuhle grotesku...
Život na planetě Zemi
s těmi lidmi všemi, krmenými lžemi...

Můj svět

Za noci ticha
pohnula se u dveřích klika
dveře se samy otevřely...
fialovou záři dovnitř pustily.
Plný tajemného strachu a napětí
čekal jsem co z dveří vyletí...
Avšak již notnou chvíli
se dveře ani nepohnuly...
Tak sebral jsem hrst odvahy
a vešel docela nahý.
Poznal jsem svůj svět
zahodil všechnu touhu se vrátit zpět.
Toto místo to musí být
kam jsem se chodil skrýt
místo kde jsem byl svobodný
kde nikomu nevadilo že jsem jiný
Ten svět kam jsem tak často utíkal
když jsem šel ze školy nebo i spal
já ve své hlavě si hrál...
Tolik příběhů zažil jsem
tolik časů bylo snem...
A nyní už těžko hledám klíč
můj starý svět pomalu mizí pryč...
přecejen si nezoufám
svou fantamasii v rukou mám...
A tak vrátil jsem se dveřmi zpět
a šel si vysnít svůj nový svět.