Pramen samoty

Tam kde pramení potok
kde každý den je sníh
místo, na které mají nárok
jen srny chodící tam pít
Žije staré stvoření
tak samotné...
Příliš dlouho po lásce žízní,
jež neukojí doušek z žádného pramene...
Jen zde přebývá a zoufá si,
žádná ruka nehladila jeho vlasy
žádné rty nepolíbily tvář jeho
jak předlouhé tu jsou časy
pro tvora opuštěného...
jak ubíhaly týdny, měsíce a roky
tvor svým žalem zakalil pramene toky...
Otrávená voda nyní v bystřinách teče
kdo napil se, smrti již neuteče
Srdce jeho zvadne jako stará květina
nepotěší už žádná dobrá novina
jen temná mysl bude na talíři
pocity beznaděje se v nitru budou vířit...
nikdo však nebude vědět příčiny,
však tvor od pramene jednou vezme kus vinny
Ztrestán životem postrádajícím spravedlnosti
zpřeláme jednou kosti
Stvoření u pramene umře jistě samo,
i nejošklivější z ošklivých musí mít něčí srdce rádo...