Jeden den z 365 stojí rozhodně za h...

zrezlý kleště
spadly do děště
prázdná lahev
rozbila se o patník
zneuctila celej chodník
ukrad mi můj foťák
ňákej jasnej feťák
nad hlavou běží mraky
schovávaj přeletavý ptáky
v puse hořkne čokoláda
neměla být sakra sladká?
myslím že sem zapomněl ručník,
co už stejně to je dneska nějaký na hovno.

party.

dívej na tu party...
všichni se baví a kouří levné cigarety...
nevím kde jsem svou duší přítomný...
co dělá ta holka na mým klíně?
asi hledá sama sebe...
za několik let, budu malou součástí...
proč je takový ticho?
když má k sobě každý blízko...
zvedl bych se a šel pryč,
můj krevní oběh to nedovolí,
tak dál sedím v tom zatraceně pohodlným křesle...

Bez názvu XII.

Snil jsem...

noha míjela nohu...

bez jakéhokoliv směru...

ubíraly se moje myšlenky,

jak tuláci krajinou samoty

do neznámých končin...

Za oknem prší...

jen za oknem naštěstí.

Hrana

Jen kapky rosy zbyly v tvým klíně,
a nedopalky v popelníku...
ještě žhavý jdu chladnou ulicí,
nedobrovolně se vracím domů
a motýli poletují kolem mojí hlavy...
Za hranou tolerance většiny,
doufám že nikoho nepotkám...
Jsem slepý Bartimeus,
čekající na svého spasitele...
Barvy na mě čekají v krutosti
a nevědomky kráčím blíž a blíž propasti...
Těsně před pádem vysvitnou první paprsky
a kohout zakokrhá na přivítání nového dne...
tvoje slova mi budou znít v hlavě
a rezonovat jak v cele z kamene...
za zvonící hranou jitra,
vzal mě do náručí pád
a nezbylo než čekat...

Mekkáč

Každý muslim by měl aspoň jednou za život navštívit Mekku...

Nejsvatější místo jejich víry...

Rodiště proroka...

Každý moderní člověk musí aspoň jednou za život navštívit “mekáč”

Chrám této společnosti, 
nejsvatější místo naší víry...

Láska prochází mastnými žaludky nacpanými vírou, 

tvářící se jako nové poselství...

přitom vždy chutná stejně...

A to je to co se nám líbí,

nám věřícím v tento dokonalý systém...

Je to tak jednoduché! 

Jsme nakrmeni reklamami, abychom se cítili komfortně ve své bezohlednosti...

Hlavně mít naplněné žaludky... pořád.

Hodně víry za málo peněz a ještě míň úsilí...

A každý z nás je pasivním teroristou, vraždícím tento svět svým nezájmem...

Jen ukojit svou potřebu, koupit si odpustek v jednorázovém obalu a vypustit další zbraň do žil planety...

A co ti jež v Mekkáči nebyli?

Jako by zradili celou společnost...

Okamžik

Nebe je krvavě rudé...

Čekám plný vzrušení, co z něj zbude...

Zda jen krásná vzpomínka ustlaná v  červáncích,

nebo jen syrová tma skrytá v zázracích...

Propadajíc mezi prsty,

jak písek z vyprahlé poušti...

Budu čekat až skončí ten okamžik upřímného ticha,

tma vystřídá světlo 

a pak zase tma obsadí své místo...

Víla

V ušmudlané čtvrti bydlí víla,

její kůže jak sníh je bílá...

kolem chodí samí snědí lidé 

obdivují její líce bledé...

Před domy rozbitýmy stářím

rodiny místních pospolitě kouří...

A čas jako by zde plynul pomaleji,

přizpůsobil se životům jejich...

Jen ta víla zde porušuje všechna nepsaná pravidla...

Nevědomky a tak čistě, 

rozsvítíla celé sídliště...

Nevinnými úsměvy jež toho tolik zavinily,

a i to nejtvrdší srdce obměkčily...

Hle támhle právě jde,

spěchám za ní a doufám...

že štěstí se na mě usměje.

Ztracen

Město jež bylo kdysi jeho domovem si oblíklo masku komerce...
Masku konzumní společnosti, jež neznal...
Mladí kolem procházeli v až komických oděvech a zástupy mužů v kravatách klapaly o podlahu svými drahými botami z kůže ve spěchu za obchodem...
Snad každý byl ovládnut telefonem, které jakoby vysávaly veškerou lidskost, jež tu ještě zbyla z bytostí - kdysi nazývaných lidmi...
Jako supi, jež cítí mršinu, promenádovali se zde zástupy zlatokopek a úspěšných podnikatelů, zlákáni neodolatelnou vůní peněz, kypících z každého kroku, rohu i domu...
Nad jejich hlavami se tyčily jako chrámy velká sídla bank a světových konglomerátů,
ke kterým se každý den i noc modlí jako ke krutému božstvu...
Jen v stínu procházel stařec, vržený do neznámého světa...
Procházel, lehce ošoupaný životem a nepoznával jedinou uličku
svého rodného města...
Kam se poděly všechny ty obchody a kavárny jeho mládí?
Kladl si tuto otázku tak dlouho až se ztratil v chaosu uspěchané doby...
Všude kolem Gucci a Hugo Boss, mezi nimiž neviděl rozdíl...
Ba ani nevěděl o co se jedná, zda tyto jména kdy něco dokázala, že si zaslouží takový obdiv a hysterii...
Hlava ošlehaná a poznamenaná dlouhým životem se zamotala a na zátylku jej začla hladit panika..
Přišlo uvědomění, že on už do tohoto světa nepatří...
Už jej nechtěl...
Dovrávoral domů, vyložil si svůj nákup a čekal až si pro něj přijde...
Jediná žena jež děsí syny i dcery všech generací, nehledící na bohatství, pohlaví, či barvu kůže...
Odjakživa stejná a spravedlivá...

Útržky ze života asociála (3)

Dnes jsem vydržel být ve třídě se svými spolužáky dvě hodiny, poté jsem se musel odebrat na hajzl, nasadil si sluchátka a užil si nejlepších pět minut z celého dne.

Sám... na zemi školního záchodu, jedinou společnost mi dělal Iggy Pop...

Truchlivý Bůh

Chci aby jsi pro mě plakala!
Chci aby jsi po mě prahla a zoufala si v každé vteřině svého života beze mě.
Chci aby jsi mě prosila na kolenou a uctívala mě jako svého jediného pravého Boha.
Chci aby mé přání bylo tvým posláním...
Chci aby jsi se zranila, když já se zraním.
Mé problémy budou i tvé problémy,
smutek i radost bude ovládat naše mysli,
dokud si jednoho dne neuvědomím,
jaké jsem odporné zvíře...
Ale bude už pozdě, aby byla očištěna i tvá mysl - poslední kapka tvé krásy,
...tak brutálně znásilněné mysli...
kterou kdysi tento odporný Bůh miloval

Láska je droga

Kdyby se mě někdo zeptal jaká droga je nejtvrdší...

Řekl bych láska.

Když miluješ, ta nejlepší euforie prostupuje celým tvým tělem...

Vydržíš celou noc vzhůru jen se svou láskou omamující jako nejtvrdší narkotika...

Hlad i žízeň zmizela...

To láska nasytila tvou duši...

Ukojila všechny lidské potřeby a probudila zvířecí pudy...

Pak přijde závislost, kdy ji potřebuješ tak moc...

miluješ ji čím dál víc...

Začneš si představovat a utvářet život jen s její přítomností...

chceš ji...

A pak přijde ten okamžik, kdy o ni přijdeš, když ji potřebuješ ze všeho nejvíc, ale proste tu není...

Nejdříve si říkáš, že to zvládneš, ale pak to přijde...

Abstinenční příznaky...

Cele tělo začne vybrovat a být tak neskutečně slabé...

Mozek se začne vařit v myšlenkách na ni a ďábel s bohem se perou uvnitř tvé ztrápené hlavy...

Nic už nechutná tak jako dřív a dokonce slunce jako by se ti smálo do obličeje...

Potřebuješ ji zpět, potřebuješ ji jako drogu, kterou si pumpuješ roky do žil...

A tvoje svaly se třesou dál a ty se jen bezmocně svíjíš v slzách na studené podlaze své koupelny...

A když odejdou veškeré pocity, uvědomíš si, že se z té koupelny musíš dostat a víš, že ta osoba co vyjde, bude jiný člověk...

Aby ses znovuzrodil musíš umřít a začít znova...

Zamilovat se... do sebe do někoho jiného a prolomit ten začarovaný kruh depresí a zlomeneho srdce...

Pocta Filipu Topolovi

Podpatky klapou o tvrdou zem,
s lehce nepravidelným rytmem...
Trochu opilý... ne moc, ne málo
zapálil si cigaretu, která už ani nechutná...
Nad hlavou velkej černej květ
vrhající tmu na tenhle prokletej svět...
A piano jemně zní do té prázdnoty
a jindy řve a skučí dokud necáká krev z prstů po celém baru...
Ramena hladí Marilyn Monroe,
a pak zmizí v zástupu nápadníků...
Zbyde už jen rozpitý pivo a samota...
Zapálil si další cigaretu, vlastně už jen ze zvyku, a odebral se k dalšímu baru...
Mladá duše, ztrápená tímhle světem
v obležení myšlenek, jež nikdo nechápe....
v obležení obrazů, jež nikdo nevidí...
A tak znova a znova chodí po tom městě
s beznadějí v srdci a alkoholem v krvi...
Na černým sedle se prohání ulicema
se smrtí v závěsu,
strach mu třese rukama, ale hlava se už pomalu smířila...
Zajede za svým známým,
nebo ho potká... v podstatě náhodou!
Prohodí pár slov a uvědomění opět tvrdě narazí přítomností prázdnoty všech slov...
Pivo je větší přítel než všechny krásky,
jež líbaly jeho rty a seděly s ním v hospodě...
Truchlivá duše jež zírá nepřetržitě do očí chladné, spocené, kruté smrti.
Čekající na každém rohu, v každé sklence...
A já?
Pouhý pozorovatel krásné truchlivé duše si koupím pivo a na tajno si vypiju svůj lahváč na hajzlu v obležení pokrytců,
kterým nepřetržitě nalévám čistého vína,
ať chtějí nebo ne...

Bez názvu XI.

Vykouřil další cigaretu,
vypil dvě lahve tvrdýho
a nechal si vyrýt své pocity na kůži...
Jako vzpomínku za své zlomené srdce...

Báseň podvědomí III.

Podej mi ruku, jen se chyť
já mám ten klíč!
Budeme skákat po hladkých balvanech
až ke svatým domům s bílými prapory
a slunce bude celý červený...
Zátiší jak z barokního obrazu
bude lehce shnilé na podnosu,
podlaha bude odrážet světlo včerejška
i když ho tvůj úsměv pohřbil hluboko do podvědomí všech vědomí,
jež aspoň na sekundu milovala...
aspoň jednu sladkou sekundu nebo i dvě!
Nemusí tu létat houfy motýlů,
hlavně že čas letí stále stejně!
(Já však vím, že si běží jak chce...)
Jo a nespěchej tolik s tou sklenkou,
ten drink prej už nenalévají...
Myslím že se jmenoval... no to je jedno.

Cena

Papírky v mojí ruce
vládnou všemu,
vládnou světu...
Jen naše víra
určuje hodnotu...
Čísla a zas jen čísla
ohodnoť svoje auto, duši, srdce i psa
počtem prachů v kapse
nebo ve virtuálním světě...
Modleme se k bankám
a líbejme našim bohům nohy
za výhodné půjčky a ceny!
Postava i přirození
budou řádně ohodnoceny,
přece tělo oděné v značce
je měřítko pro všechny znalce
co ví co cenu má!
Však na lásku a krásu uvnitř,
se zapomíná...

Nakonec otázka pro vás...
Co tedy cenu má?

Sudetenland IV.

Boží chrám se tyčí mezi lesy a horami
uctíván tolika generacemi
zneuctěn a znova uctíván
tyčí se v pustině... zcela sám
a brutální krása kraje samoty
svlékla mě do naprosté nahoty
těla i duše
jen vítr šlo slyšet,
jak šeptá historii krve
jež zde byla a vždy bude.
Lidé jsou slepí a nevidí zřejmé kolem sebe,
jen odsuzují místní obyvatele snědé,
jež měli tu odvahu zde žít
když krev německá ni česká zde nemohla být.
Zemí nikoho bych nazval tuto pustinu
kytička ba ani celá louka, zde nepatří nikomu...
A každá malá osada má jizvy na duši,
ach kolik zde bylo mší zádušních...
Boží chrám své ovečky stále střeží,
pokud zde zůstal ještě někdo, kdo v Boha věří...