Boží chrám se tyčí mezi lesy a horami
uctíván tolika generacemi
zneuctěn a znova uctíván
tyčí se v pustině... zcela sám
a brutální krása kraje samoty
svlékla mě do naprosté nahoty
těla i duše
jen vítr šlo slyšet,
jak šeptá historii krve
jež zde byla a vždy bude.
Lidé jsou slepí a nevidí zřejmé kolem sebe,
jen odsuzují místní obyvatele snědé,
jež měli tu odvahu zde žít
když krev německá ni česká zde nemohla být.
Zemí nikoho bych nazval tuto pustinu
kytička ba ani celá louka, zde nepatří nikomu...
A každá malá osada má jizvy na duši,
ach kolik zde bylo mší zádušních...
Boží chrám své ovečky stále střeží,
pokud zde zůstal ještě někdo, kdo v Boha věří...
Tohle je blog s mými amatérskými básničkami a dalšími věcmi. Ventiluji sem svoje myšlenky, pokud se ti moje psaní líbí budu velmi poctěn, pokud ne tak to nečti...
sobota 7. září 2019
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Zapadá slunce
Zapadá slunce, rudé jako líce tvých jemných tváří, na něž zimní paprsky září... Láska hřeje naše těla naše naděje ještě neodletěla... Plou...
-
V kopcích a lukách tam někde na okraji mraky slunce při západu krájí, stromy zde stojí už stovky let rostoucí z půdy jež sála krev... Sv...
-
Another lover hits the universe , the circle is broken , but with death is coming rebirth and like all lovers and sad people I'm a poet.
-
Moře v tvých očích... průzračně modré... unáší koráby s bílými plachtami do zákoutí tvé duše... A námořníci umírají smíření s životem......
Žádné komentáře:
Okomentovat