Pocta Filipu Topolovi

Podpatky klapou o tvrdou zem,
s lehce nepravidelným rytmem...
Trochu opilý... ne moc, ne málo
zapálil si cigaretu, která už ani nechutná...
Nad hlavou velkej černej květ
vrhající tmu na tenhle prokletej svět...
A piano jemně zní do té prázdnoty
a jindy řve a skučí dokud necáká krev z prstů po celém baru...
Ramena hladí Marilyn Monroe,
a pak zmizí v zástupu nápadníků...
Zbyde už jen rozpitý pivo a samota...
Zapálil si další cigaretu, vlastně už jen ze zvyku, a odebral se k dalšímu baru...
Mladá duše, ztrápená tímhle světem
v obležení myšlenek, jež nikdo nechápe....
v obležení obrazů, jež nikdo nevidí...
A tak znova a znova chodí po tom městě
s beznadějí v srdci a alkoholem v krvi...
Na černým sedle se prohání ulicema
se smrtí v závěsu,
strach mu třese rukama, ale hlava se už pomalu smířila...
Zajede za svým známým,
nebo ho potká... v podstatě náhodou!
Prohodí pár slov a uvědomění opět tvrdě narazí přítomností prázdnoty všech slov...
Pivo je větší přítel než všechny krásky,
jež líbaly jeho rty a seděly s ním v hospodě...
Truchlivá duše jež zírá nepřetržitě do očí chladné, spocené, kruté smrti.
Čekající na každém rohu, v každé sklence...
A já?
Pouhý pozorovatel krásné truchlivé duše si koupím pivo a na tajno si vypiju svůj lahváč na hajzlu v obležení pokrytců,
kterým nepřetržitě nalévám čistého vína,
ať chtějí nebo ne...