V ušmudlané čtvrti bydlí víla,
její kůže jak sníh je bílá...
kolem chodí samí snědí lidé
obdivují její líce bledé...
Před domy rozbitýmy stářím
rodiny místních pospolitě kouří...
A čas jako by zde plynul pomaleji,
přizpůsobil se životům jejich...
Jen ta víla zde porušuje všechna nepsaná pravidla...
Nevědomky a tak čistě,
rozsvítíla celé sídliště...
Nevinnými úsměvy jež toho tolik zavinily,
a i to nejtvrdší srdce obměkčily...
Hle támhle právě jde,
spěchám za ní a doufám...
že štěstí se na mě usměje.
Žádné komentáře:
Okomentovat