Hezký den přeju

Sedím venku před kavárnou
na své oblíbené židli
Stará žlutá židle...
Trůn, na kterém má právo sedět jedině ten za barem...
Čtu si básně Bukowského...
Slyším jak se blíží svižné kroky,
ta osoba kolem mě určitě projde jako každý jiný kolemjdoucí...
"Hezký den přeju."
Řekl a donutil mě zvednout hlavu od knihy...
Překvapení mi ma chvíli svázalo jazyk, dokud jsem se nezmohl na krátké
"Vám také."
Díval jsem se na toho muže, nezvolňujíc svůj chvátavý krok...
Byl to jakýsi tulák s krosnou na zádech, s bekovkou jako sám Lenin
a s malými černými brýlemi...
Jeho křivé nohy pajdaly dál,
jistě a neústupně za svým cílem...
Tváří mu trhal tik, dodávající celé osobě ještě na větším kouzle...
Tik pomatence, blázna, veterána...
Tento muž mi svým nevinným přáním udělal den hezčím...
Aniž by tušil...
Po cestě nejspíš pozdravil dalších sto lidí, nevinně, dobromyslně a bezmyšlenkovitě...
Kéž bychom byli všichni vychováni stejně pevně
Zdravit všechny bez rozdílů a chvátat dál svým kulhavým krokem...

Zmizet... (2)

Chtěl bych se rozplynout a nechat se unášet větrem do všech směrů světa,
Lehce a bezstarostně se s motýli vznášet
a zmizet z toho místa...
Zmizet ze života všech lidí a nechat je zapomenout,
všech co milovali, srdce jim zapálit a nechat vyhasnout...
Zbavit se té nenávisti, roztrhat ji na kousky
odstranit všechny zbytky lásky...
Naprostá izolace pocitů,
čekám až z noční můry procitnu...
Intoxikován... kamennými řetězy přikován
k chladné zemi,
zcela odevzdaný...
Zvíře uvězněné v kleci
lapené hladovými lovci
nemajíc potuchy proč musí dostat tuhle lekci...
Pak už jen mršina s kroužícími dravci,
prolezlá červy skrz naskrz
a v slepých očích smrt...
Prázdno v duši, v těle, i všude kolem
kráčím prázdným světem...
Platím zlatem za jakýkoliv pocit
za smutek budu na kolenou prosit...

Jsi připraven na lásku?

Jsi připraven na lásku?
Nechat své srdce zpívat,
vlastnit duši tvé lásky...
Pozorovat hvězdy a hladit její vlásky,
překonávat hory a moře kvůli jejímu přání,
zažít to neuvěřitelně klidné spaní...
Znát každý centimetr jejího těla,
té dívky co tě okouzlila...
Hýčkat svoje uši jejím smíchem
nechat ji stát se tvým hříchem...
Každý čas s ní nazvat svátkem
svázat se k ní věrným závazkem?
Jsi připraven žít bez jejího tepla na tvé hrudi?
žít každý den sám až tě opustí?
Spát v noci sám ve své posteli
a jedině ji mít na mysli,
ve snech i vizích
pohled na tvou lásku jak mizí...
Zavřít oči a vidět ty její
oči co tvé tělo i duši trápí
Oči které milují i nenávidí všichni svatí...
Být opuštěný a nechtěný jak nudná hračka...
cítit se odhozený a vidět jen vinnu svoji...
Popíjet vychládlou kávu
vyhlížet temnotu v černém hávu
Je to to o co stojíš?
Jsi připraven na lásku?
Tak jsi?....

Snění v bdění

Namodralé květy se ladně vlní,
jak víly na palouku po setmění...
Za kouzelného svitu měsíce,
na obloze hvězdy zářné snoubí se...
V bezpečí věrného pokoje
posmutnělá duše trucuje...
Tma královnou noci
celý svět navždy v moci...
Svět či tvor jeden malý
konají jak tma praví...
Dech neviditelných po kůži hladí,
zpoza okna hledí oči hadí...
Tlumený zpěv ruší ticho přítomnosti
škvírou pod dveřmi vkrádají se nezvaní hosti...
Jen pavouci živoří s klidem v neobjevených místech pokoje...
A mozek jak stroj z budoucnosti pracuje...
Polštáře jsou plné peří,
bubliny ve vaně i v hlavě se víří
A kralovna s hřebíky místo prstů
je praská bez soucitu...
Dříve šťastné dítě nyní pláče
barevný svět mizí a přes provaz už nikdo neskáče...
Dlouhé ruce se drápou zpod postele
táhnou dolů svého stvořitele,
který jen odevzdaně přijímá svou daň
přikován ke kamennému stolu...
Nezešílet jen nalézt víru
odevdat duši svému peru...
Tma z královny milenkou,
hraje si s každou svůdnou myšlenkou...
A básník pláče nad sklenkou,
s hlavou trochu šílenou,
bloudí městem doprovázen tichou ozvěnou...
Jak lehce přichází po setmění
to zmatené hořko-sladké snění...

Zmizet...

Chtěl bych se rozplynout a nechat se unášet větrem do všech směrů světa,
Lehce a bezstarostně se s motýli vznášet
a zmizet z toho místa...
Zmizet ze života všech lidí a nechat je zapomenout,
všech co milovali, srdce jim zapálit a nechat vyhasnout...
Zbavit se té nenávisti, roztrhat ji na kousky
odstranit všechny zbytky lásky...
Naprostá izolace pocitů,
čekám až z noční můry procitnu...
Intoxikován... kamennými řetězy přikován
k chladné zemi,
zcela odevzdaný...
Platím zlatem za jakýkoliv pocit
za smutek budu na kolenou prosit...

Jedno tělo

Obklopen mořem vlasů,
ležím s dívkou snů...
Objímá mě svými měkkými stehny
a na hrudi mě hřeje svými ňadry...
Vlhký dech mě hladí pod bradou,
omámen kráskou zrzavou...
Splynuli jsme v jedno tělo
a mé srdce se chvělo...
Ty hluboké modré oči,
vryly se mi do paměti...
Hebká a voňavá kůže,
jak čerstvě rozkvetlá růže...
Jedno tělo...

Tělo se trhá na dva kusy,
jen kouř stoupá z mojí pusy...
Fialové kruhy pod očima
ztrápený těma tvýma...
Probodnutý chladným mečem
ponížený dětským pláčem...
Exploze chaosu v mojí lebce
a prasknout se jí nechce...
Krvácím z očí i nehtů
a v plicích mi přibývá dehtu...
Žluč převládá ve mě vládne
stále níž a níž jak kotva mě táhne,
a v očích slzy z nostalgie
protože každý den smutno mi je...
Kladívkem tlučeš do mych spánků
nemám klidu ba ani spánku...
Každý krok a každá minuta
je nelehkou zkouškou života
a stejně jdu dál ačkoliv zraněn,
s cizími pažemi kolem ramen...
Vidím neustále před sebou tvoje oči plné lásky a naděje...
Jenže ta moje už dávno nežije...

Kodein

Kodein... výkyvy nálad
v hlavě kaše pocitů...
euforie se střídá s agónií
a tělo obklopilo všudypřítomné teplo...
sedím tu pospolitě s démony,
co zaplnili prázdné místo v posteli...
bez emocí, zlomený realitou
ubíjen zmizením z života druhých...
jen další člověk, někde daleko
až za svitem slunce.
Malátný, ovládnutý...
Opiátová loutka...
droga podaná s mateřskou láskou...
horký pot se řine a chladne na bílé kůži...
Chladne i naděje a mizí veškeré pocity...
Jen ležím, existuji a snažím se přežít do rána,
schovaný od lidí...
Černá vrána...

Další tobě

Už uběhla celá zima,
od té doby co jsi zmizela.
Však zůstala jsi v mém srdci,
zůstala jsi v moji mysli.
Vzpomínka jež mě každý den sžírá...
Pohřbená naděj uvnitř mě umírá.
A všechen ten čas co byl krásný,
je teď potemnělý a prázdný...
Jsem slabý ukázat minulosti záda,
a tak bloudím dál a nevěřím že to všechno...
byla pravda.

Na útěku

V okamžiku ticha a únavy
brouzdal jsem svými myšlenkami...
na útěku z domova a zase zpět
a na botách prach všech cest
Na útěku bez šance úspěchu
a před nosem ulhanou útěchu...
na útěku sám před sebou,
myslí smutkem zastřenou.
A tak dál duši zjizvenou vleču
a občas jen tak pláču,
drcen tou nebeskou tíhou
zachráněn Atlasovou sílou
v černém bahně skrytou
na samém dně nalezenou.

Obraz

Studenou chodbu zaplnil železný pach krve
pach co vítá všechny živé
O zeď se opírá zohavená postava
prostřelená hlava se svažuje doprava
Kap... kap... šplouchají kapky krve o podlahu
podívat se mu do očí nemám odvahu
V hlavě díra jak do pekel skýtá odporný pohled...
šedý, zcela odkrytý mozek.
Už dávno přestal fungovat
jen hnilobný pach začal vypuzovat
do těžkého vzduchu,
nasládlého vlhkého puchu...
Krvavá kaše v kostěném hrnci,
zvýšil se tlukot v mém srdci
Ten člověk byl živý a teď tu leží
zatímco potůček krve po podlaze běží
Míchá se s mozkomíšním mokem...
S nejdříve neznámým slizem.
Pak se začne můj žaludek obracet
a já bez studu musel jsem zvracet...
Potácím se pryč s pachem v nozdrách a morbidním obrazem před sebou
Utíkám pryč, utíkám za tebou...
Jenže v půli cesty zjistím že už nemám ani tebe...
Že dívám se na obraz sama sebe...

Byt 451

Černá i bílá
zloděj i víla
krůpěje krve
zářivě rudé
propadlé tváře
prachy pod polštářem
roztrhlé kalhoty
svatební šaty
v pokoji vůně panská
v posteli milenka krásná
úsměv na tváři ze zvyku
nevinná vražda na krku...
Sousedka z bytu 451
bláznivá vědma
na prsou leží mi
nejhezčí na zemi...

Zámek

Poslední vlaštovky odlétají ze svých míst na elektrickém vedení...
Stromy s modrými květy jsou v pevném větru sevření,
mraky se pozvolna táhnou krajinou, zbarvené krví.
A zlatý prapor na nejvyšší věži tkví...
zatímco malé děvče na kamenné podlaze mrtvých šlechticů sladce spí,
Ve starém zámku pobíhají zdivočelí psi,
v rybníčku na nádvoří plavou ledové kry.
Dlouhý sál a dlouhý stůl,
kamenné sloupy a na oknech sůl.
Jak oběšenci... visí obrazy předků na zdech,
nacpaní v lesklých brněních demonstrujíce svůj úspěch...
Navzdory vší noblesi zastavil se čas,
jen trochu drze škrábe se do zámku mráz...
Nejdříve nesměle hledá kazdou škvíru,
pak vstoupí surově skrz velkou díru...
Téměř se připlazil k děvčátku s hlavou na polštáři
a pohladil ji mrazivou rukou po tváři.
Poněkud ospale otevřela oči
a mráz ji měl ve své moci...
V náruči chladné něhy,
skryté pod namodralými nehty.

To děvče se hezky smálo,
po opuštěném hnízdě si poskakovalo...
Pohled kouzelný štědře rozdávala,
rozetnula ticho zámku když se smála.
Hladila svými šaty posmutnělou zem
chránila se nevědomky před vším zlem.
Avšak za branami ji už čeká první cigareta a první lásky...
První chlapec co bude hladit její vlásky...
A až zmizí v moři času
zámek ztratí svoji krásu...
Pak už jen napíše pár veršů na obálku
a strčí do kapsy hrst nedopalků.
Ta krásná dívka ze zámku,
probuzená ze spánku...

Metro

Studený vzduch proudí plícemi
a zástupy hlav se valí nahoru a dolů v podzemí
Eskalátory jsou pulsující tepny,
pracující bez ustání pro všechny.
Ocelové zvíře přijíždí na minutu přesně,
nabízí pohled na střeva lidí v tlačenici těsné
Bez ohledu na postavení, víru či pohlaví
všichni se pospolitě tlačí,
Sardinky v plechovce...
lidé v ocelové mašině...
Navzájem do sebe narážejí nevrlí dědci i krásné slečny,
když zvíře pod chodníky města má ucpané tepny...
Milenci se tisknou k sobě když vlak zabrzdí moc rychle,
zachráněni tím známým teplem...
A když skřípou brzdy tuhne krev v žilách
a skřípot se nese dál v dlážděných halách,
v podzemním městě plném lidí a krys,
 kde každý promrzlý mrzák najde skrýš...
Podzemní město bez stmívání i rozbřesku,
bez veškerého okrasného lesku.
Domov narkomanů a bezdomovců
nočních stvoření a nezapadajích jednotlivců.
Velké vybudované podzemí,
svatý chrám i podsvětí.