Obraz

Studenou chodbu zaplnil železný pach krve
pach co vítá všechny živé
O zeď se opírá zohavená postava
prostřelená hlava se svažuje doprava
Kap... kap... šplouchají kapky krve o podlahu
podívat se mu do očí nemám odvahu
V hlavě díra jak do pekel skýtá odporný pohled...
šedý, zcela odkrytý mozek.
Už dávno přestal fungovat
jen hnilobný pach začal vypuzovat
do těžkého vzduchu,
nasládlého vlhkého puchu...
Krvavá kaše v kostěném hrnci,
zvýšil se tlukot v mém srdci
Ten člověk byl živý a teď tu leží
zatímco potůček krve po podlaze běží
Míchá se s mozkomíšním mokem...
S nejdříve neznámým slizem.
Pak se začne můj žaludek obracet
a já bez studu musel jsem zvracet...
Potácím se pryč s pachem v nozdrách a morbidním obrazem před sebou
Utíkám pryč, utíkám za tebou...
Jenže v půli cesty zjistím že už nemám ani tebe...
Že dívám se na obraz sama sebe...