Hezký den přeju

Sedím venku před kavárnou
na své oblíbené židli
Stará žlutá židle...
Trůn, na kterém má právo sedět jedině ten za barem...
Čtu si básně Bukowského...
Slyším jak se blíží svižné kroky,
ta osoba kolem mě určitě projde jako každý jiný kolemjdoucí...
"Hezký den přeju."
Řekl a donutil mě zvednout hlavu od knihy...
Překvapení mi ma chvíli svázalo jazyk, dokud jsem se nezmohl na krátké
"Vám také."
Díval jsem se na toho muže, nezvolňujíc svůj chvátavý krok...
Byl to jakýsi tulák s krosnou na zádech, s bekovkou jako sám Lenin
a s malými černými brýlemi...
Jeho křivé nohy pajdaly dál,
jistě a neústupně za svým cílem...
Tváří mu trhal tik, dodávající celé osobě ještě na větším kouzle...
Tik pomatence, blázna, veterána...
Tento muž mi svým nevinným přáním udělal den hezčím...
Aniž by tušil...
Po cestě nejspíš pozdravil dalších sto lidí, nevinně, dobromyslně a bezmyšlenkovitě...
Kéž bychom byli všichni vychováni stejně pevně
Zdravit všechny bez rozdílů a chvátat dál svým kulhavým krokem...