Snění v bdění

Namodralé květy se ladně vlní,
jak víly na palouku po setmění...
Za kouzelného svitu měsíce,
na obloze hvězdy zářné snoubí se...
V bezpečí věrného pokoje
posmutnělá duše trucuje...
Tma královnou noci
celý svět navždy v moci...
Svět či tvor jeden malý
konají jak tma praví...
Dech neviditelných po kůži hladí,
zpoza okna hledí oči hadí...
Tlumený zpěv ruší ticho přítomnosti
škvírou pod dveřmi vkrádají se nezvaní hosti...
Jen pavouci živoří s klidem v neobjevených místech pokoje...
A mozek jak stroj z budoucnosti pracuje...
Polštáře jsou plné peří,
bubliny ve vaně i v hlavě se víří
A kralovna s hřebíky místo prstů
je praská bez soucitu...
Dříve šťastné dítě nyní pláče
barevný svět mizí a přes provaz už nikdo neskáče...
Dlouhé ruce se drápou zpod postele
táhnou dolů svého stvořitele,
který jen odevzdaně přijímá svou daň
přikován ke kamennému stolu...
Nezešílet jen nalézt víru
odevdat duši svému peru...
Tma z královny milenkou,
hraje si s každou svůdnou myšlenkou...
A básník pláče nad sklenkou,
s hlavou trochu šílenou,
bloudí městem doprovázen tichou ozvěnou...
Jak lehce přichází po setmění
to zmatené hořko-sladké snění...