Zámek

Poslední vlaštovky odlétají ze svých míst na elektrickém vedení...
Stromy s modrými květy jsou v pevném větru sevření,
mraky se pozvolna táhnou krajinou, zbarvené krví.
A zlatý prapor na nejvyšší věži tkví...
zatímco malé děvče na kamenné podlaze mrtvých šlechticů sladce spí,
Ve starém zámku pobíhají zdivočelí psi,
v rybníčku na nádvoří plavou ledové kry.
Dlouhý sál a dlouhý stůl,
kamenné sloupy a na oknech sůl.
Jak oběšenci... visí obrazy předků na zdech,
nacpaní v lesklých brněních demonstrujíce svůj úspěch...
Navzdory vší noblesi zastavil se čas,
jen trochu drze škrábe se do zámku mráz...
Nejdříve nesměle hledá kazdou škvíru,
pak vstoupí surově skrz velkou díru...
Téměř se připlazil k děvčátku s hlavou na polštáři
a pohladil ji mrazivou rukou po tváři.
Poněkud ospale otevřela oči
a mráz ji měl ve své moci...
V náruči chladné něhy,
skryté pod namodralými nehty.

To děvče se hezky smálo,
po opuštěném hnízdě si poskakovalo...
Pohled kouzelný štědře rozdávala,
rozetnula ticho zámku když se smála.
Hladila svými šaty posmutnělou zem
chránila se nevědomky před vším zlem.
Avšak za branami ji už čeká první cigareta a první lásky...
První chlapec co bude hladit její vlásky...
A až zmizí v moři času
zámek ztratí svoji krásu...
Pak už jen napíše pár veršů na obálku
a strčí do kapsy hrst nedopalků.
Ta krásná dívka ze zámku,
probuzená ze spánku...