bez důstojnosti

Bezradnost...
ano to je to slovo, které bych právě teď použil...
moje argumenty, moje mysl, moje osoba
neustále naráží do zdi...
Pořád dokola a dokola,
dokud mi nezačne řinout krev po tvářích...
Jsem jí zaslepený,
ale stále mě něco nutí dál,
narážet a narážet
jen aby to skončilo,
hledám způsob,
jak to ukončit důstojně,
má rozbitá mysl i hlava tomu však nedovolují...
Slyším hlasy...
nevím jestli si někdo špitá ve vedlejší místnosti
nebo jestli to je v mé hlavě...
Už vidím naprosto rozmazaně
 ...ztrácím kontakt s realitou...
umírám... potřísněný krví...
všechny svaly se povolily
a moje oblečení již nemá svou barvu...
nezbylo nic...
ani důstojnost...

Nutkání

Zbavený veškerého šarmu,
jak Quasimodo,
shrbený, ohavný tvor,
plížící se ulicemi,
nevinně s pohledem devianta...
Fantom opery bez své masky,
jak nahý na jevišti při premiéře...
Hnisavé rány po celém těle...
nekonečná zkouška mysli...
hlavně zaměstnat ruce i hlavu...
tak neskutečné NUTKÁNÍ,
nepřetržitý šepot zlých hlasů...
aspoň na vteřinu být v ráji...
"udělej to!"
aspoň lehký dotek,
pohlazení ti bude blahem!
Mysl mám rozestřenou,
stahují ji k sobě...
pekelní pokušitelé,
nakazili mě a hrají si s mou myslí!
Došel alkohol, můj spasitel...
mé rány hnisají,
objevují se jak stigmata Františka z Assisi...
Zatloukají do mne hřeby,
rezavé, zanechávající hnisavé rány...
volal bych o pomoc,
kdybych věděl že existuje...
Stojím sám proti sobě,
rozum proti pudu
nutkání proti mysli,
co si vyberu?
Kontrolu nebo slast zaplacenou bolestí a krví?
podlehnu či ne...
tomu neskutečnému nutkání...

Báseň podvědomí VI.

Lístek padá z paže stromu,
opět... zas a znovu...
muž stojí opodál v neurčité temnotě,
zírá... cítím to na kůži,
pálí jako led...
kořeny mi rostou pod nohami,
nechtějí mě pustit...
prasata vybíhají z ohrádky
a ženou se přímo na mě...
jejich kopýtka se boří bahnem...
čekám na bytí kostelního zvonu...

Slunečná deprese

Nejhorší jsou smutné slunečné dny...

Vzduch nasákne smutkem,

přes který neprostoupí žádné teplo...

Žluté světlo vymění bílý prázdný svit...

Vše se děje tak nějak mrtvolně...

A všechno to co má být pozitivní,

akorát tlačí celou duši ke dnu...

Změny

V jednom velkým víru,

se točíme pořád dokola

a myslíme si, že se něco kolem nás mění,

jenže jediné co se mění jsme my...

Anebo ani to ne...

Točíme se a točíme,

děláme si naivní naděje,

věříme blbostem...

A skutečný život pomalu protéká mezi prsty...

Jako písek z pláže,

jež byl kdysi mohutnou skálou...

Veškerou majestátnost si sebralo moře svými proudy a víry...

Topí se námořníci i naše ideály,

zaslepení touhou po lásce bezcitného moře...

Proklínáme sama sebe, 

ale jsme neschopní s tím něco dělat...

Flaška stojí na stole

...příliš blízko...

Vzdáleni druhým a hlavně sami sobě...

Ztraceni v době,

hledáme a nevíme co...

V jednom velkým víru,

z kterého se snažíme dostat...

A tak dál plaveme, 

zoufáme si a doufáme že se vlny nezlomí 

a nad hlavami se nám nezavře obloha...

Pavouk

Znám jednoho kluka,

připomíná pavouka...

Plete sítě z šarmu a prvních dojmů,

lesknou se a třpytí,

jak nejdražší látky,

jež vybraly oči šlechtice

s vytříbeným vkusem...

I já se do nich nechal chytit...

Nejdříve se zdá být přítelem,

s objektivními názory a plamenem v srdci...

Avšak po čase jsem poznal že tento plamen není plamen bojovnosti, plamen poháňející vpřed, 

až za své hranice...

Je to plamen který sžírá a zastírá mysl, je to neurčitá zlost a vztek,

vůdči celému světu, 

který může za ty všechny křivdy 

a sračky v životě...

Jeho rebélie je rebélie proti sama sobě...

Člověk, který nemá rád sama sebe nemůže mít rád druhé...

a člověka který má rád jen sama sebe nemá rád nikdo druhý...

Všechny ty elegantně prováděné činnosti,

ukážou se být zas jen další závislostí...

A když potřebuješ záchranou ruku...

není po něm vidu ani slechu...

Neodpouštím mu nic, 

ani mu nic nezazlívám...

Žijeme své životy jak umíme...

Někdo se bije jako lev a někdo je zrádný pavouk...

cognita anima mea

Tak známé duše,
...tak známé...
jejich obličeje,
jako bych je na první pohled nepoznal...
Přibylo na nich vrásek, jizev a starostí...
Nejvíce mluvily oči...
získaly třpyt prožitých chvil...
chvil kdy se vše otočilo druhým směrem,
chvil kdy po dlouhé lži před nosem přišla pravda,
chvil kdy se zdály být krásné jen pošetilé věci,
chvil kdy důležité věci byly odložené na půdu...

Ruku v ruce s pokušitelem jsme putovali,
 ...my truchlivé duše...
kolem omšelých aut,
v jejichž odrazech jsme nepoznávali sama sebe...
Samotná Lilith nás objímala kolem ramen 
a lákala do svých spárů...

Putovali jsme vyhládlí,
s prázdnými žaludky,ulicemi,
 které tak dobře známe...
Patřily nám a byly nám víc domovem,
než ty pravé...
Tak známé,
ach tak známé...
Vidím vaše tváře a vidím přeživší...
Přeživší této společnosti,
kteří odmítli se stát jen tupou ovcí stáda...
S tváří ošlehanou životem...
Životem na hraně...