Jaké to tedy je?

Jaký to je asi pocit chcát na svůj vlastní hrob?
Jaké to asi je uskutečnit největší skandál všech dob?
Jaké to je projít nahý městem
a dělat že nahý nejsem?
Jaké to asi je skákat mezi balkóny
a prasknout všechny bubliny z pěny?
Jaké to je dát si sprchu ve fontáně
nebo si zazpívat spontánně.
Jaké to je mávat z oken vlaků
na průvody tak krásných bláznů?
Jaké to je létat ve spánku
a navštívit svou tajnou lásku?
Jaké to je křičet svůj názor do ksichtu náckovi
a pak oslavit první den májový?
Jaké to je mít jistotu lásky
a jak nemít z ní tak hluboké vrásky?
A jaký šampón použít v brzkých ranních hodinách?
Kdy už oheň v kamnech skomírá...
Jaké to je být svobodný v lidské společnosti?
Jaké to tedy je?

Neznámý

Střípky času v parku našel jsem...
v černém pytli jak pro mrtvolu ležely,
otevřel jsem ho a nahlédl trochu s ostychem,
pak vtáhly mě do tajů své minulosti...
kousky starého života
doprovázené slzami štěstí i smutku
člověk co říkal si poeta,
vykonal tolik skutků...
A ten člověk byl mi blízký...
jako člověk ke kterému máte slabost...
měl nejspíš život hezký,
i tak jeho srdce někdo zlomil jak kost.
Pak slétlo se hejno supů
a sežralo mršinu jeho soukromí během okamžiku...
Ani pes, nejspíš mrtvý, si už nevzpomene
a všechny ty peníze byly zbytečné...
Zmizel... a ja věřím že setrvává v něčím srdci
neboť je mi z toho trochu k pláči...
nejsme věční a přece tolik, plýtváme životy...

musím v sedm někde být

Ale já musím v sedm někde být!
Někde v labyrintu duše snít.
Potloukat se od zdi ke zdi
dokud celý potlučený nespadnu k zemi
Se slzami v očích růžového moře
v oblaku cigaretového kouře...

Promiňte ale spěchám,
vlastně jsem tam měl už dávno být!
V sedm před bránou reálného
jako hladový vlk výt
ponořit se do vesmíru svého
bez přátel bez věrného psa, sám...

A tak spěchám
a nevím kam,
míjím těla ukřižovaných světců
v Cobainově svetru.
Stigmata na rukou i nohou
táhnu je hustou mlhou.
Promiňte spěchám...
Dál...
před širým oceánem na konci, klekám
a spěchám dál,
protože v sedm jsem měl už někde být
a ve fantomásii snít...

O něm

A když svůj hlas používal
mé tělo celičké ovládl žal,
smutné ódy v temných lesích pěl
na počest všech krásných těl...
v jejichž náručí spočinul
a v srdcích lásky žár, žhnul...
Každé z nich do jednoho
jeho věrné srdce opustilo...
smutek zrcadlí se v jeho tváři,
jarní kvítí uvadá na oltáři
Pověz prastarý lese
jaká láska, jaké kvítí v tobě květe?
On ,zdá se, vybral si divokou růži,
krásný květ avšak s trny jež trhají kůži
Srdce...
Duši...
Pro divokou Růženku
svůdnou lesní divoženku
pláče a zpívá svoje žalozpěvy
však smutek doprovází zoufalé činy...
skončil své utrpení v řece bílé pěny,
jako vzkaz zanechal jen růži s krvavými trny...

Vedený věděním

Na prastarém molu
s myslí otevřenou
díval jsem se do korun stromů
potřísněných bílou pěnou...
kvetly červené květy
v jasné kaleidoskopy...
a ptáci své ódy zpívali,
andělé křídly mávali...
V nejistotě a bolesti
já hledal v sobě kus lidskosti
jež se mi tolik příčí,
lidskosti z které tolik zla klíčí
hledal jsem odpovědi na nikdy nevyslovené otázky
hledal jsem kolem sebe střípky lásky
rozsypané na okrajích cest
hledal jsem a prošel celý svět
a až na dně všech emocí
na okraji reálného
toulal jsem se nocí
a objevil cosi svého...
V obalu barevných myšlenek,
v archivu svých stránek...
Seznal že vedění přináší smutek
a tak jsem smutný ve světě loutek...

Kdekoliv

Hodiny a dny...
Na lavečkách
v parcích
v podchodech
zabadlých barech
squatech
feťáckých bytech
v lesích a v horách
Kdekoliv bez těch nudných prázdných kolemjdoucích...
Od těch co odsuzují pohledy
od těch co jdou s davem;
lidí se stovkami tváří,
maskami pokrytectví a nenávisti.
Hledíce skrz ně na ostatní masky skrývající přirozenost duší každého člověka
Na prázdné tváře s falešnými úsměvy a empatií.
Kdekoliv... naprosto kdekoliv bez nich,
já snažím se žít.

Pocit

Měla jsi někdy ten pocit?
Ten pocit kdy bys radši nebyla?
Chtěla své pocity zkrotit,
ale síla nezbyla...
Měla jsi někdy ten pocit?
Kdy tvá duše chtěla z těla ven,
když ses už nechtěla v pocitech topit
a nebylo důvodu žít další den?
Měla jsi někdy ten pocit v hrudi na levé straně?
Jako by někdo vytrhl tvé srdce právě...
Tak měla jsi ten pocit?
Nebo jsem jediným... jež musí tento pocit nosit...?

Nahota

Černý tlustý kos na lampě sedí
a svým vševidoucím zrakem hledí
nehnutě a bez všech okolků
prší a voda mu stéká po křídlech dolů
zastavil se čas, emoce...
celý svět se ocitl v dlouhé pomlce
Nikdo se neodváží vydat ani hlásku
protože každý z nás postrádá lásku
A tak tiše v kocovině svorně mlčíme
navzájem na sebe, jako ten kos, hledíme...
Vidíme každou vrásku a na duši jizvu
pak po setmění se svěříme pivu
a vyplave napovrch trocha sama sebe
a odkryje se vše co bylo šedé...
Pak už jen jizvy zamaluji pastelovou barvou
a zapomenu na tu bolest starou.
S kosem za oknem co všechno vidí
stojím ve svém pokoji docela nahý...
Nahý přede všemi...
hledí na mě pohledy svými.

Bez názvu (VII.)

Přichází a zírá
místo očí temná díra
tvář propadlá a bledá
každou noc mě hledá
s bílou růží v klopě
zírá na mě slepě
Promlouvá tichá slova
hlasem beze snů
při svém kázání zla
neseznal jsem pohyb rtů
každou noc...
Nade mnou má moc...

Vlivy jara

A vítr odnesl slova má
do dáli za sluncem jež usíná
I stromy ohnou starý hřbet
za běhu času dlouhých let
Na lukách zazpívají žluté květy
stydlivě se zazelenají lesy
A záhyby řek vystaví své křivky
zdobené diamantovými písky
Víly skryté za závěsem rákosí
bez stydu bez šatů jež nenosí
a šťastlivci jejichž těla zřeli
všechny zábrany zahodili
překrásné bytosti touhou jedinou,
staly se pro duši ztracenou...
A vítr odnesl slova má
někam do dáli kde krásná dívka usíná
Zima je jméno její
a trochu pláče když sestry Jaro s Létem přicházejí.