Vedený věděním

Na prastarém molu
s myslí otevřenou
díval jsem se do korun stromů
potřísněných bílou pěnou...
kvetly červené květy
v jasné kaleidoskopy...
a ptáci své ódy zpívali,
andělé křídly mávali...
V nejistotě a bolesti
já hledal v sobě kus lidskosti
jež se mi tolik příčí,
lidskosti z které tolik zla klíčí
hledal jsem odpovědi na nikdy nevyslovené otázky
hledal jsem kolem sebe střípky lásky
rozsypané na okrajích cest
hledal jsem a prošel celý svět
a až na dně všech emocí
na okraji reálného
toulal jsem se nocí
a objevil cosi svého...
V obalu barevných myšlenek,
v archivu svých stránek...
Seznal že vedění přináší smutek
a tak jsem smutný ve světě loutek...