Sudetenland III. (Habermann)

Boží mlýny prý melou pomalu ale jistě,
však zdá se, že ne na tomto místě...
je krvavé léto, rok 1945
a každý ví, že mrtví se nemohou vrátit zpět,
tady se zbláznil svět,
a při pohledu na vojáky tuhne v žilách krev...
Jak zvířata zběsilá - vzteklá
vojenská jednotka do mlýnu vtrhla!
Habermanne otevři!
buší rázně do dveří...
V očích nenávist a krutost,
v rukou z oceli moc.
Jak prase na jatka mlynáře vedou
a mlýny stále pomalu ale jistě melou
však zdá se, že ne na tomto místě...
navzdory tomu jak je jeho srdce čisté.
Do zápěstí se zažírají provazy,
a na hlavu padají hanlivé názvy,
zbraň v rukou stvořila kruté bohy
svůj vlastní řád zde zavádí...

A v oblíbené neřesti
najde mlynář neštěstí
když s holičem karty hrával
často chudák holič prohrával,
přátelskou hrou karty se zdály
však hněv a nenávist jen zrály
v srdci muže, jehož ruka
ukončila mlynářovu dráhu života.
Jako myš kočce mlynáře předhodili
holiči dřímajícímu revolvery,
pak prohnal mu koulí hlavu
ukojil se na chvíli svou euforií hněvu
a kdyby moh' udělá to znovu...

Boží mlýny melou pomalu ale jistě,

však zdá se, že ne na tomto místě...

vrah nikdy neodpyká svůj trest
ba ani nemá pošpiněnou čest,
je přece léto, rok 1945,
rok kdy se zbláznil celý svět.

nebojte se mé smrti

Až naposledy zasvítí mé oči,
naposledy vydechnu z plic
obklopí mě ten divný pocit,
kdy nezmůžu vůbec nic...
Příjemné teplo obklopí mé tělo
a úleva zahřeje mé tváře
srdce se zachvělo
a hlava se zaboří do polštáře
Oči vyhasnou a rozšíří se do černých tunelů,
únik do dalších životů...
pak všechny příbuzné obklopí melancholie,
neboť mé srdce už nebije,
pokud někdo zbyde...
kdo po boku mi bude.
A ti jež zůstanou já zřím
a svou láskou odměním.

motýli noci

Vešel jsem trochu s ostychem do rozkvetlé zahrady
chvíli bloudil a pak jsi tam byla ty
okouzlený jak motýly noci
jak malý kluk v úžasu
hladil jsem pohledem tvé vlasy
a opařený stál pod oblohou tohoto hříšného světa.
Chytla jsi mě za ruku
a táhla mé srdce ku svému,
v noci jako noční můry
obletovali jsme každý druhého
a hladili svá křídla,
tvá barevná plné krásy
a má černá s odstínem smutku.
Polibky byly sladké jak krev
a svět neexistoval...
A byli jsme jako moře za úsvitu
s rudými tvářemi
v opojení nejtvrdší drogy - lásky
a naše moře se rozbouřila,
vlny se pohupovaly a spojovaly
a bílá pěna omývala naše těla...
od hříchů, starostí a hnusu.
Jako krásná laňka spočívající na palouku
krásná dáma lesa se sladkým spánkem na tváři...
tvá šíje mě sváděla za úplňku,
obdivovat tvoji kůži,
tak hebkou...
ach, tak hebkou...

Bez názvu IX.

Hlavu až u hvězd mám
na mokré trávě spočívám
vítr si s vlasy pohrává
a můj boj prohrávám
ještě nevím s čím,
ale jak dopadl vím.
Však žádnou škodu nemám
a tak si dál zpívám
svuj grunge-blues,
do kterého dávám srdce kus.
A je i o vás kamarádi moji
neboť díky vám za něco stojí.

Sráč

Slzy z mých očí kanou
slaný déšť kape na podlahu
a ti jemž oči planou
našli v sobě odvahu.
Láska vstoupila přes jejich práh
a rozsvítila naději,
zatímco tisíce dveří tlejí v prach,
rezavé panty skřípají,
volají o pomoc...
než přijde poslední noc
na této planetě,
chci vzplanout láskou a odletět...

Sudetenland II.

Nespočet míst samoty
míjel jsem v té pustině
osamělé mlýny,
opuštěná nádraží,
kraj kde čas dál neběží...

V polorozpadlých městech
žijí lidé z kamene,
s mozoly na rukách
a drsným výrazem na tváři,
v kraji, kde čas dál neběží...


Staré nápisy na zdech Říše,
které čte každý tiše
s hrozivým obrazem před očima
a kostma jež staří rozežírá
zakopanými hluboko pod zemí
společně zde leží zemřelí...
Srdce lidem už nevěří
v kraji kde čas dál neběží...

Sudetenland I. Úvod

V kopcích a lukách tam někde na okraji
mraky slunce při západu krájí,
stromy zde stojí už stovky let
rostoucí z půdy jež sála krev...
Svědci stojící v alejích
v zimě zapadlé v závěji.
I krev místních jak z ledu je
... jak z ledu
chladná krajina jež trucuje
... zahalená v šeru
truchlivá krajina ticho křičící
ve vzduchu prach dusící...
V horách z tvrdého kamene
blízko ledového pramene,
nenávisti a krutosti
smutku i lítosti...
A obloha i půda
zbarvené do ruda...

Grungeová

Grunge... definice mýho života
sedím tu jak sketa
v deset ráno vodka a víno
Co taky jinýho....
hraje Nirvana svoje pecky
ze starý přehrávací desky
Kopnu dalšího na počest punk rocku
hudby jež stvořila mou osobu
a bubny křičí jako o život
nikdy tý hudby nebudu mít dost
Kopnu dalšího abych nebyl střízlivej
v tomhle světě zničenej
utíkam do hor a lesů
pryč od lidských vztahů
Mrdám normies do prdele
jejich život není život
konzumní společnost mě fakt nebere
žijí a neznaji důvod
Jen koupit, spotřebovat a navýšit status
s tím ať si narvou třeba anus
a Nirvana hraje dál
zběsile jak jsem si přál
však žádný mainstreamy
songy mojí krevní skupiny
jedou nářez jak prase
to já jsem prase co se ráno vodkou pase
a píše tuhle pseudo báseň
tak neupírejte mi moji vášeň
Už nikdy nechci přestat psát
musel bych své srdce odevzdat
a pohřbít hluboko pod zem,
zjizvené zástupy žen.
Radši ukončím tyhle verše
a vypálím za nimi tečku.

Divoženka

Místo vlasů dlouzí hadi
zástup kluků by je hladil
oděná v ručníku
poněkud spoře
hledá lásku
v každém dvoře
v každém koutě
a v každém lidském poutě!
Trocha městského života
chaos a v něm prázdnota
Útlé nožky od špíny nás všech
špíny tlící na chodnících ve městech...
punk a alkohol v krvi,
taky nedrží lahev v ruce poprvý
prostředník pro všechny psychiatry
a holou prdel pro psychology
samozvané doktory duší,
jež místo pomoci spíše ničí...
Ještě však má
jiskru v očích a oheň v srdci
a přesto stále neklid v duši,
za to obloha není o moc moudřejší
a lidi jsou k sobě stále hlušší...
Obklopena démony tak známými
chodícími mezi námi všemi
podává jim brko na zklidnění
na oplátku za klidné snění
v záři malého velkoměsta,
kráčí poněkud ztěžka...
divožence v džungli z betonu
skládám hlubokou poklonu.



.