Óda pro přírodu

Lesk sluneční záře
svítí do mé tváře
listy břízy tančí jako divé
koruny stromů jsou živé
pohupují svými těly
a ptáci k tanci přiletěli
borový háj kolemjdoucí zve
nechat se unést v ráji zeleně
zirám k nebi... nahoru
k třpytu drahokamů
chloubě každého stromu,
šumícího sukněmi
v tak dokonalém souznění
ptáci cvrlikají celé symfonie
v mé duši náznak harmonie
v přírodě se vždy dobře mám
přesně tady, bez lidí, sám...

Vzduchoprázdno

Je půl třetí...
Slunečnice mi svítí na cestu
a vzduchoprázdno topí každou hvězdu,
schovávám je v mým břiše
a občas je najdou a občas ne.
Pak se s nimi miluju,
dokud mě jejich žár zevnitř nespálí...
Každé ráno otevřu pusu a vyfouknu malý obláček - jejich duši,
nemajíc možnosti rozplynout se...
Vzduchoprázdno... tak krutý způsob harmonie!
I plíce kuřáků začínají být nervózní ale ono si nedá říct... a tak stále trvá.
Dokud další nepravděpodobná pravděpodobnost nezmění chod světa.
Vlny se budou houpat směrem od břehu
a cigarety budou lačnit po čistých plicích.
Možná i vzduch získá většinu nad prázdnem,
nebo zbyde jen prázdno...
Jako už tolikrát...

Červánky a šeď

Červánky se mísí s šedí
a světlušky se probouzejí
jen tak kolem poletují
příchod vlahého večera oznamují
na nebi rozžhavená ocel do ruda
s temnotou noci se střídá
Zahalí nás do svého pláště milosrdenství
a neřesti jež podléhají noci...
Každý dotek každý sten
měkká kůže jako satén
orosená kapkami neřesti
vášnivou jest předzvěstí...
pak věrnosti slib slyšíme s vánkem
zpečetěn přesladkým spánkem...

Červánky se mísí s šedí
pomatenci lesy bloudí
a závidí těm jež milují
žalem si na kůži malují
kroužky a tečky
tečky a kroužky...
Co znamenají neví,
bolest je věrnou společnicí
Tváře zbarvené do ruda
stejně tak jako obloha...
zbývá jen snaha zchladit je slzami
v opojení čehokoliv - na vše sami...
lakýrky ještě stále na nohách
prošoupané falešnou nadějí
utopeni ve svých snahách,
hvězdy jejich se ztrácejí...

Červánky se mísí s šedí
ruka osudu milence hladí
v těch nejcitlivějších místech
fraška! hotový výsměch!
karta obrácena jest
zamilovaní zvedají pěst
a rozdávají tvrdé rány
kolem poletují vrány
a Poe se pochychtává v hrobě...
havran se dvoří oné dámě
Lež jméno mé
do uší vždy hrubě řve
na představování je pozdě
nyní co bylo tvé, je moje!
ztrať se a bloumej si v lesích
nech své sny zavřené v kleci
a srdce... mi dej na podnosu
do prázdna si jej odnesu.
V labyrintu stromů duše
zpívají si zrazení své písně suše
bez chuti jíst co duši hladí
duše zrazených Lží, umírají...
Červánky se mísí s šedí
dravé ptactvo na plotě sedí
a vyčkává...
kdo odvahu má...
Jen tak pro radost si zazpívá.

Absinth

"Třetí oko básníkovo"
název likéru kouzelného,
víly s nahými těly
do číší stříbrných nalévají...
Voda z čistého pramene
kape na bílou kostku sladkého kamene,
mizícího v zelené hladině
v tajemné hodině
veršů tryskajících z pera,
učiněná básníkova opera!
Víly jsou však proradné
a doušky nápoje zrádné...
Básník však stále pije
dokud múza v duši žije,
dokud neodpadne pero z ruky
nevyjde slunce očistit noční hříchy...

Skinny bitch

Deja vu... na mysli mám
na žluté židli vysedám
topím se v myšlenkách
jako zelená limetka
ve skinny bitch
mizíc ve mě jako nic...
Přežívám tento dusný den
abych v noci mohl ožít jen
v ideálním stavu... sám...
pak nocí bloudívám.
Chodec nocí vlahých
v oknech desítky dívek nahých
v milostném opojení,
a v klíně rozkošné chvění...
Slunce vystřídá divokou noc
úmorné vedro má všechnu moc
a nezbývá než dát si drink
skinny bitch a z gramofonu hraje Sting...
Opět na žluté židli na suchu se topím
v hlavě černo a není už co pít...

Svoboda

Neznámý podívín v neznámém baře
spolek pijanů a pivo teče do hrdel a po podlaze
Rozhovory začínají být právě v nejlepším
a pěna u piva nestíhá opadat...
Potrhlice vpadla do baru
a hned objednává rundu
kola se roztočila
střízlivá stránka se odhodila
zpěv a zvuk kytary burácí
v Pražských barech cizinec se ztrácí
v neznámém bytě
řádí lidé pražští skrytě
a nic je nezastaví
neboť bohémy život je baví...
A tak promile stoupají
přátelé bez studu zpívají
Písně ze života volných myšlenek...
tolik prožili krásných chvilek...,
tak zpívejme dál s radostí
Dokud do zpěvu nám je
zla bylo učiněno za dosti
a život dál stejně jde..
Radši umřít svobodný s písní na rtu
než celý život splácet hypotéku
zaprášeného bytu,
a mít rozhádanou rodinu...
Radši dám si tu zkurvenou zlatou
a umřu smrtí svatou
bez strastí a bolesti,
smrt stejně žádná duše neobelstí...

Hranice

Kde je ta hranice?
mezi představou,
mezi vidinou...
je sklenka plná vína
nebo krve
Jsou ty stíny pravé
jsou ty můry živé?
Mám démony v hlavě,
nebo stojí u mé postele právě ?

Kde je ta hranice?
Mezi snem a realitou,
mezi vidinou a představou?
... zvu vás na večeři
samozvaní hosti
mých kostí je dosti
tak se do toho pusťte
své žaludky nasyťte
mým bílým masem,
obklopený hosty jsem...
A naposledy se ptám!
Kde je ta hranice, kde svou mysl mám?
Jak žít když "realitu" nepoznám...
asi jsem odsouzen žít sám
ve vlastním světě bytostí
černých stínů bez masa a bez kostí...
Kde je ta hranice...?
Mezi snem a realitou,
mezi představou a vidinou?...

Věčný spánek

Vlasy lehce splývaly mezi mými prsty
z hlavy těžké smutkem odevzdané smrti
Teplo na temeni se vytrácí
své propadlé oči vyvrací
jakoby vzhlížely k Bohu...
černé tunely se utopily v bělmu,
rty kdysi horké vášní
chladnou v křeči poslední
skřípot zubů Requiem hraje
bolest ustupuje... taje...
Stěhuje se blíže k mému srdci
jen přeletí jak stěhovaví ptáci
v hrudi mé postaví si hnízdo
zaplní ještě to zbylé místo
A najednou celá ztěžkne
naposledy vydechne
ze zakouřených plic
dalšímu životu vstříc...
Naposledy sbohem mi dá,
zůstávám tady s životem sám
a čekám až přijde i můj čas
až potká se anděl i ďas
u partie šachu nad mou duší
kdy nezáleží jestli srdce mé buší...
Tak vyhraje černá nebo bílá?
Věcná bolest nebo sladká víra...

Lehce hlavu její jsem položil
víka modrých očí zatlačil,
bílým mrakem zakryl schránku
a nechal snít ve věčném spánku...

Deprese na školním hajzlu

Nesnáším se...
protože se před tebou cítím slabý
utápím se v žalu
ve svém soukromém moři bolesti
Každá má myšlenka je ti tak blízko...
a každá je zabita tou úmornou beznadějí...
i oči vyschly a neuronily ani jednu slzu
přinášející známé melancholické uspokojení
dny prostě plynnou dál
žádný happyend se nekoná
a na ničem už tolik nezáleží
jako kdysi na tvém úsměvu

Vrazi stromů

Pod nohami nám praskaly větve...
i když jsme našlapovali tak lehce,
jako trojce zlodějů vkrádali jsme se lesem
a každým krokem nořili se dál tichem...
tak hrozivým a nemilosrdným až kroky naše
nebylo přes všechno to ticho slyšet...
Poněkud surově trhali jsme stromy i s kořeny
životy jejich byly našema rukama zmařeny...
pak i zeleň a barva zbylých stromů zšedla,
jakoby do půdy duše stromů slezla
a vpila se do hlubin prázdnoty
zcela potichu a bez jediné stopy...
Ticho se vkradlo do našich spánků
a zahryzlo se do mysli a bolavých spánků,
studený pot tekl proudem po celém těle
a duše naše byly potemnělé...
Křičeli jsme z plna hrdla,
ani hlásku však ústa nevydala...
Zoufalí a nepříčetní běželi jsme pryč,
však kdesi v nitru cítil jsem, že není kam utéct...
Pak zaslechl jsem zvuk jediný
jako když kosou seče smrt životy vinných i nevinných...
v ten okamžik dal bych všechno
slyšet naposled zpívat ptáky
stát bosý na louce a zpívat taky...

Ranní ticho

Jedno ráno sbíral jsem luční kvítí,
bosý... jsem stál uhranut dojetím
v ještě mokré trávě poseté fialkami
čerstvě vzbuzené nočními kapkami
-předzvěst nového dne, bylo chladno...
slunce ještě sílu svou nemělo
a v tichu před spěchem světa
já utekl jsem do louky ticha
a našel mír v chaosu společnosti
aspoň na chvíli se od ní odprostil...

Zamilovaní

                   
              _______                        _________
         /////////////   \_                   /      /////////|| 
        |||||      º    \               /    •      //||||
        |||||||       _\            /_            |||||
       ||||||          \               /                   /
      ///||||       --<               ==                /
     ////////           __/               /__        _ _/
   /////     /         /                        /      /

Andělé

Moje nohy šly stále kupředu
vstříc perspektivě rozkvetlého sadu
až ke keřům divokých růží
s trny trhajícími zamilovaným kůži...
ta malá daň za úsměv dívky
krví zaplacené červené kvítky...
Však nohy mě unášely ještě dál
až za město k velkým bílým branám
střeženým sličnými tvářemi;
vzhlédl jsem a uzřel anděly...
Tváře s grimasami smutku a bolesti
nesoucích tíhu lidské smrtelnosti
od zrození z lůna našich matek
po probuzení v novém světě
překonajíc smrti zmatek,
se ctí na poslední metě
nad námi bdí ty líce bílé
všechny života chvíle
jasné a krásné jako voda z tůně
i temné časy smutků na trůně...
Křídla s třpitivým peřím stála nad námi
s láskou mateřskou podepírající naše životy jak trámy...
Roucha bílá i černá na své bledé kůži
mají andělé strážní...
Za života i po smrti
jsme jim dlužni...
Ó jak jsme k sobě krutí...
Jen andělé to vidí a štědře odpouštějí...

Pozastavení u zrcadla

Když člověk umře rozšíří se mu zornice...
Každý den vidím v zrcadle svůj obličej...
Dívám se do svých očí s obrovskými černými koly...
Žádná krystalická látka v mém krevním oběhu... jen skrytý důvod, který nevidím...
Je to otevřenost mysli?
Je to vzkaz smrti?
Kdo ví...

Bez názvu (VIII.)

V dojetí nad mrtvým psem
parte nám oboum napsal jsem
sundal své těžké boty
a naposled ucítil chlad rosy...
běžel jsem vstříc lesu
přes louky zeleného vřesu
do hlubiny černého hvozdu...
Už navždy...