Andělé

Moje nohy šly stále kupředu
vstříc perspektivě rozkvetlého sadu
až ke keřům divokých růží
s trny trhajícími zamilovaným kůži...
ta malá daň za úsměv dívky
krví zaplacené červené kvítky...
Však nohy mě unášely ještě dál
až za město k velkým bílým branám
střeženým sličnými tvářemi;
vzhlédl jsem a uzřel anděly...
Tváře s grimasami smutku a bolesti
nesoucích tíhu lidské smrtelnosti
od zrození z lůna našich matek
po probuzení v novém světě
překonajíc smrti zmatek,
se ctí na poslední metě
nad námi bdí ty líce bílé
všechny života chvíle
jasné a krásné jako voda z tůně
i temné časy smutků na trůně...
Křídla s třpitivým peřím stála nad námi
s láskou mateřskou podepírající naše životy jak trámy...
Roucha bílá i černá na své bledé kůži
mají andělé strážní...
Za života i po smrti
jsme jim dlužni...
Ó jak jsme k sobě krutí...
Jen andělé to vidí a štědře odpouštějí...