V oblacích

Chci to zažít znovu...

Zmizet v mracích

v obejmutí tepla...

Dobrovolně v zajetí...

Všechny ty obrazy zmizí,

aspoň na chvíli...

Říkali to...

Andělé víš?

Mluvil jsem s nimi,

jejich laskavé tváře naslouchaly...

Minulost se ztratí ve spleti uliček,

z dohledu...

chodník je nejměkčí postelí

 a na kolemjdoucích nezáleží...

prostě zmizím v oblacích

... jednou navždy

Ticho

To ticho...

je tu pořád

vítáš ho s otevřenou náručí...

slov padlo pro dnešek až příliš ...

Je jako krásná holka,

které nemůžeš věřit...

A víš že ona nebude ta,

co se zblázní...

Struna

Struna rozřízla ticho večera

a srdce jako by byla o něco lehčí...

Jako by i na chvíli rozkvetla

a zbavila se starostí...

Rozechvěla se...

A s poslední notou jsme se vrátili nohama na zem,

přitaženi tou tíhou zpět...

Nový den

Jako bych viděl každé zrnko

na pláži své osobnosti

podrobněji než dříve...

Nový den přichází 

a s ním i nové myšlenky,

jež nikdy neproplouvaly vodami

mé hlavy...

Zakopávám, ale kráčím dál,

slunce svítí na mé kroky

a příjemně hřeje na zádech

v těchto dnech palčivé zimy...

Noční vlak

Samotný v celém vlaku

sním o kluzácích z budoucnosti...

Teplo lásky mě hladí po tvářích

a ze srdce jako by spadlo tunové zátěží...

Kdy přijde zkouška dospělosti?

nervózně se ptám a kdesi uvnitř se stále cítím chlapcem...

Sedím zde sám, ale nejsem si tím tak jistý...

Vím však že ona na mě čeká,

bílá holubice zářící v temných obrazech světa,

či snad mé hlavy?

Všechna nádraží vypadají jako poslední zastávka před tunelem tmy...

Moje duše je jak po výprasku ale usmívá se, já tmu rád...

Je mým domovem...

Lilie

Když lilie uvadají po prvních mrazících,
dětský pláč se nese do dálky,
krvavě rudý vstává nový den,
první cigarety byly zažehnuty...
nemoc se nelepší a trvá,
lebky na polích smrti
jsou vybledlé sluncem
a dešťové bahno vyvrhlo další...
Chybějící končetiny bolí
a příbuzní se nevrací...
Staří pánové posílají mladé na smrt...
Arogance vládne světu po staletí...
každé léto bylo krvavé
a mír je tím nejsladším snem,
hladícím ustarané hlavy...
Bratři si bodají dýky do zad,
protože víra káže smrt z vůle boží.
Závist štěstí druhých sžírá srdce celých národů
a černí vojáci plivou na hrob lidskosti...
I nejsvatější muž má svou odvrácenou stranu...
Lilie vyrostou nové a znovu uvadnou.
Lidé se nepoučí a jednoho dne uvadnou...

Tíha

Opuštěné tovární budovy,

polorozpadlé pod tíhou času...

kdysi plné hluku k prasknutí,

dnes mlčí a pozorují příchozí...

Ocelová srdce již dotloukla

a tepny stoupající k oblakům vychladly...

Jen prsty přírody se sápou na zdi

a topí kusy suti v zeleni...

Zpověď

Bože... jediný a pravý...
zachraň naše duše...
tak bezvýznamné...
zachraň všechny ty hajzly co si to nezaslouží
a zadus milující!!!
prý měříš každému stejným metrem,
tak proč se můj praděda krčil v zákopech
a já si tu žiju jako prase v žitě?
Jak jsi mohl dovolit, aby tolik nevinných lidí umřelo,
bez důvodu...
jak jsi mohl dovolit nechat tento svět být tak zvrácený...
nejspíš jsi zvrácený sám,
nejvíc z nás všech...
pošahanej magor, bavící se lidským neštěstím...
Bav se všemi těmi svatými válkami,
jak zvrhlou radost z toho musíš mít...
A co teprve ti, jež ti slepě věří
a tvým jménem manipulují ostatní...
kříže hoří na zdech
a srdce zaslepených už dávno vyhořela...
A pedofilové a vrazi si odříkají deset otčenášů a jejich hříchy jsou odpuštěny...
jen životy obětí jsou zkurvený do konce...
Co všichni ti svatí kněží zneužívající malé děti,
pro ukojení těch nejodpornějších tužeb...
A stránky bible pálí na prstech i na rtech...
Protože nejsme schopni si přiznat,
že zde nejsme z žádného důvodu, který bychom pochopili...

Bovarismus

V reálném sníme o fantastických příbězích,
o životě plném vzrušení a naplněné lásky,
a ve snech se strachujeme noční můry
- reality...
Paní Bovaryová tvoří dokonalý pár s Donem Quijotem
a zbytek světa se brodí po kolena v realitě...
Táhneme ji za sebou jako burlaci
loď naplněnou vlastními strastmi proti proudu...
Requiem mi zní v hlavě a nestačím žasnout nad krásou tragiky...
ještě že byl člověk obdařen tím darem,
vidět krásu ve smutku a dokonce si v něm i libovat...
Z dalšího Sherlocka Holmese se pomalu ale jistě stává Auguste Dupin,
přesný, realistický, s mrtvolou u noh...
A kolik Donů Govanniů neplatí řádně alimenty,
v obležení úředníků s odpornou důležitostí v obličeji...
Kéž by mezi nimi seděl aspoň jeden Kafka...
Kéž bych se necítil každý den Řehořem,
proměněným v bezcenný hmyz v této společnosti...
A kéž by nikdy uvědomění nebylo tak surové...
Tak reálné...
...
Až skončí reálné a spojí se ve snění,
skončí člověka trápení...
Za branami světa...

Spěchající

Vlak z Olomouce do Kout má zpoždění...
Mlha se zvedá z travnatých paloučků
v červeném odstínu vycházejícího slunce...
Brzdy křičí do ticha...
rozřízly vlhký vzduch,
jak ostrý nůž z oceli...
Pozdě radovat se z nového dne...
Spěchající nestihnou vlak
a jiní říct že milovali...

Listy

Vlhké listy padají ze stromů na zem
a nechávají je o nahotě
mrznout v zimě...
Vypadají jako mrtvá těla,
však naplňují mou duši jistotou...
Vím že zase rozkvetou,
růžovými květy, jež po zimě vypadají
krásně, jako tváře krásné dívky...
a až se to nestane...
Přijde k nám smrt na sklenici vína...

Báseň podvědomí V.

Květy tekly po ulicích
a záře lamp hřála na kůži,
jak jemná ruka pochopení
hladící ztracené kočky
potulující se ulicemi...
Tepny buší a vybrují uvnitř těla
- berou si svou daň za jedinečnost...
A uprostřed toho všeho tvůj obličej.
Zírá do nekonečné tmy noci...

Báseň podvědomí IV.

Den je klec

necítíš své city

nech svého přítele 

zkontrolovat tvé zuby...

Slunce bude zatoulaný 

balón s dírou v plášti.

Nalajnul si život nesmyslama...

Nezapomeň vzít v potaz lidskou blbost...

Toulej se jen v noci třeba potkáš přítele...

Kosti ti trochu vržou,

asi smutkem...

Nenechej nic náhodě,

dej si gumový medvídky

 z koňských šlach...

Toleruj děti v parku,

dej si ale pozor na tu nevinnou krutost.

Peřina ti bude pozvolná v tvém objetí samoty a možná tě zahřeje a možná tě uškrtí...

Úředníkům se vyhýbej a při první příležitosti se vysměj jejich robotické lidskosti...

Jiskra v očích

V dlouhé síni z kamene

visí velké zrcadlo...

před ním sedí chlapec 

a svůj obraz sleduje...

Ten na druhé straně se na první pohled stejným zdá,

po chvíli se však v obraze na druhé straně  nepozná...

Nechápe... jen zírá...

Když v tom se mihne v oku dvojníka jiskra!

Smutek zachvátil chlapce...

Poznal lásky oheň, poznal teplo svého srdce, 

sedícího na druhé straně...

Zrcadlo se rozbilo, zapraskaly kosti,

pod úderem chlapcovy pěsti...

Utíká pryč a bojí se...

Že už nikdy neuvidí v odraze,

jiskru ve svých očích...

Pan R.

Nikdy me nepřestanou udivovat lidské osobnosti...

Nemyslím ty co nevědomky dodržují dokonalou uniformitu oblékání i smýšlení...

Mám na mysli ty surové typy lidí, se svou zažitou vyzáží, která vás poprvé praští do obličeje a až po pár setkáních si v nich začnete libovat...

Jedním z krásných příkladu tohoto typu je jakýsi pan Ruprecht.

Ruprecht... co dodat...

Pan Ruprecht je vyzrálý muž okolo padesátky, jež se živí oceňováním nábytku...

Nikdy jsem ho neslyšel říct ani půl slova, což mu dodává na tajemnosti, protože o tom jak zní takový hlas pana Ruprechta, se můžu leda tak domnívat...

Pokaždé se vynoří ze své prodejny starého nábytku se svým typickým vzhledem.

Podle přikázání ministerstva školství vám nyní popíšu postavu (samozřejmě zeshora dolů).

Pan Ruprecht má černé lehce prořídlé vlasy, jež mu na hlavě spočívají v účesu “dvě hodiny pod proudem elektrického vedení”,

jež pokaždé přikryje kšiltovkou.

Vlasy se pak poněkud sápají zpod kšiltovky...

Jeho nos je ukázkovým příkladem stereotypu židovského čichového ústrojí, pod kterým bují černý knír volně visící podél jeho rtů až k bradě.

Celému obličeji dodávají finální jedinečnost maličká očička...

Pan Ruprecht je jeden z těch lidi jež nosí tzv. džínovou soupravu to jsou džíny a džínová bunda.

Jeho poprsí zdobí triko (jež tak hrdě nosí) s nápisem Deutschland.

Sudety máme stále v srdcích a krevním oběhu a pan Ruprecht je toho živým příkladem, navzdory vlivu amerických řidičů náklaďáku...

Rána

Každý ráno jdu po ulici

a míjím domy ještě promrzlé nocí,

z kterých vylézají ospalí lidé

spěchající do práce...

A jak tak jdu, potkávám zástupy dívek, probodávající mě pohledy...

S cigaretami v koutcích prochází hlavní třídou a bedlivě pozorují...

Každý můj krok a pohled, 

každý náznak zájmu...

Pak na poslední chvíli odvrátí zrak a dělají jako by nic...

Když se vynoří spásná budova,

spěchám ještě víc...

Utíkám od těch pohledů, 

jenže není kam...