Vysvobození z dnů samoty

Vstoupil do ulic lidského snění,
když dosáhli  vzájemného souznění,
tělo byla dokonale jemná pustina,
a čas zmizel do lahve od vína
Spoutala jsi jej vášní svého klína,
tiskla ho pevně rukama svýma...
každý jemný dotek byl jak malá vlna
a spocená kůže byla mořská hladina
obklopen horkem lásky
omámen milosnými opiáty...

Můrák po tolika nocích a dnech samoty
schoval se v kráse tvé nahoty
a přečkal dlouhý čas tmy
vnitřně naplněný něhou tvé náruči,
pak už jen roztáhl svá křídla toulavá
a uzavřela se nekončící dálava
kdesi za obzorem
za bloudícím nočním tvorem...

Kůže

Občas mám takový pocit...
jako by mi má kůže byla malá,
pne a žebra jako by se drala ven a chtěla vidět světlo světa...
Svědí a svírá...
Pak jak feťák v křeči se svíjím a svíjím,
snažím se ji ztrhat, servat !!
Jen se vysvobodit...
Začnou pracovat pudy sebezáchovy, krev teče z roztrhlé kůže
a nezbývá nic jiného než v ní zůstat a čekat až do konce...

Martina

Krabice od vína
kartonová krajina
dívka s jménem Martina
rozbouřená hladina,
alkoholu v krvi
pod očima kruhy
divoká noc, jen jedna
leží sama - ovíněná
jako hračka pohozená
milována a přitom tak sama

Bolest II.

Slzičky v dívčích očích
v rohu svého pokoje klečíš
a brečíš...

už zase,
chce se ti zvracet
kdesi uvnitř...
bolí to jak prase...

Srdce?
Břicho?
Nebo snad něco jinýho?

Ne... tahle bolest prochází celým tělem
a tvá mysl se ubírá jediným směrem...
Trnová koruna leží na tvé spocené hlavě,
čím dál víc se blížíš odvrácené straně,
realita je už míle daleko
a síla vstát leží kdesi hluboko.

A pak jako záchranná ruka se zjeví
- možnost vzdát se, jít vstříc vysvobození
z této lidské stránky zničené
nekonečnými muky ztrápené...

Pak jako jaro po dlouhé zimě
přichází ticho, tak nečekaně
bolest i napětí se odplížili někam pryč,
však stále mají klíč
od dveří do tebe,
nechávají je vždy otevřené...

Pak se objeví náhlá otázka
kdo jsem já?
Ta co ti našeptává
…přece Bolest, tvá stará známá...

Básně podvědomí II.

Hrozny ovocem sladkým jsou
občas nás svou mocí opijou
námořníci spí v hostincích
nebo v kajutách plných krys
nepřátel- vetřelců
i milých společnic
vlny houpou žaludkem
a na hladině se topí hlouček mrtvých much
příkré schody se roztékají pod nohami 
a pivo teče na krásné dívčí nohy
se zlatým malíčkem
památkou na mrtvého psa,
který rád poslouchal Led Zeppelin
a skučel a zpíval 
dokud jeho srdce bylo naplněno štěstím
za zvuku trubek vojenských přehlídek
dupajících na kočičích hlavách 
po širokých ulicích s mnoho lampami
tiše přihlížející lidské blbosti.
A pokrytci se usmívají za pultem,
rozlévají precizní kávu 
s trochou nenávisti v kostce cukru
...nesladím...

Básně podvědomí I.

Spánek luxusem
motýli poletují kolem mé hlavy
a podrážky bot umírají bolestivou smrtí,
neboť mravenci procházejí patami až do morku kostí,
kde staví velesíně a hrady,
matky rodí zlatou generaci dětí a láska mizí za kopcem spolu se západem slunce,
ruce rolníků jsou minulostí a tráva roste drzeji než obvykle 
holubi se snoubí s orly a kouř z továren je dusí a posílá umřít v kalužích ropy
blýská se, ale nikdo neví jestli na lepší časy...
v ulicích v domech i v hlavě hlasy,
štěstí i smutku vykřičené z příliš namáhaných hlasivek prostitutek,
lákajících cizince do své komůrky
a kalendář se otáčí a postele vržou za vůně skořice
a ztracení čekají až je spasí milosrdná můra s černými křídly...

Bez názvu X.

Mé srdce je tolik hladové,
sedí schoulené na chodníku
a žebrá o kousky lásky,
ležící v kapsách lidí...
Zapomenuté, příliš malé a bezvýznamné,
aby znovu zahřály srdce,
topící se v chladu a falešných pocitech...
A ti co mají to štěstí a jejich srdce jsou rozpálená do ruda,
se nikdy nechtějí podělit,
ze strachu z bolestivých střípků
rostoucích s časem v ledové střepy,
zahryzávající se každým dnem víc a víc,
dokud nezbude místo pro lásku ba ani pocit...

Zaříkávač koček

byla to vlahá noc... šustěly koruny stromů
stíny vysokých baráků byly dokonale černé
a já kráčel zpátky (jak kočka) domů věrně...
přede mnou na konci nekonečné ulice
stál zarostlý muž - na hlavě čepice,
čím blíž jsem byl
svým očím jsem nevěřil...
byl obklopen kočkami
seděly na sloupech i na zemi...
stál tam... zaříkávač koček,
promlouval s nimi beze slov...
jen žluté oči koček,
pozorující lidské životy,
plné zbytečných půjček
a tolik nechtěné nahoty,
na něj hleděly,
posvátně jak k bohovi...
Narušil jsem jejich spojení,
procházel jsem kolem v noci opojení
a dlouho cítil jsem na zádech jeho pohled
pohled jež se zabořil hluboko do mých zad...
jako by mě pronásledoval až domů,
byla to tajemná noc... šustěly koruny stromů