Sníh

Padá sníh na bílou kůži
rozpouští se a propaluje se dál a dál
Než zahyne oslní svou krásnou
podobný člověku
Každá vločka jiná a přec spalující všechny stejně.

Vedle mě stojí snový čaroděj
a jen tak pláče
ze suchých očí mu kanou slzy
naše kabáty mizí pod žárem sněhu
Objímáme svá nahá těla, chráníme se před mrazem který ještě nepřišel
Zatoulaný pes proběhl po ulici jakoby nic
bežíce vstříc vězení svého pána
Město se proměnilo v bílý tichý hrob
jen milenci se vášnivě milují za ponurého světla plynové lampy
doprovázející harmonii chudinské čtvrti
postavené na písčité zemi

Přišel pozdní host a tichounce zaklepal...
dveře otevřel s úžasným sebevědomím
a oslepil mě svojí grácijí
Opil mne abych na něj zapomněl
a jen mi zůstala díra v srdci a kocovina
Sníh padal dál a každá noc trvala pět minut
a pět minut trvalo věčnost
i milenci už klidně spali
město přes noc shořelo pod návalem emocí
a zůstal jen sníh plný sazí a smutku

Vzdor

Vehementní dekadence
Idiotská rezistence
kostka v bublině
s rozlitým pivem na klíně
součást mašinérie
součást konzumu
Půjdeš s námi nebo dostaneš na hubu
Iracionální existence
politická impotence
jehla v žíle
a všichni oblečení v bílém
Detoxikace těla
kontemplace mysli
tvář co se smála
Mladíci v tísni
Mantinel nebo hranice
zboř svoji iluzi
Zvedni se z lavice
Společenská nekorektnost
cti svoji ctnost
Pes má dost
Konec odst-
avce.
Realizace nereálného.

Otázka

Kontemplace?
Zastavení přítomného okamžiku,
avšak zůstala zde nezodpovězená otázka...
Vísí ve vzduchu a čeká
Dneska zodpovězena nebude a možná ani v příštím životě...
Jisté je, že jednou zodpovězena bude
Jednou...
Někdy...

Bez názvu (5)

Jak je důležité nemlít naprázdno.
Být unášen prázdností rozhovoru.
Skončil odstavec... začíná pauza
Jazyk pálí v puse, doslova hoří
Hejno ohnivých ptáků naráží do stěn dutiny
krev teče spárami zdí
Mozek otupený vínem rezignuje
za namalovanými  dveřmi se odehrává bitva
Eskaluje čím dál víc a rty mlčí

Malá úvaha

"Neruším tě?"
Zdvořilostní věta a přitom při rozhovoru s většinou lidí tak absurdní...
Lide rušeni být chtějí, vlastně tuto větu neříkáme abychom je doopravdy nevyrušili, ale abychom jim udělali radost.
Ten krásný pocit pozornosti, ta potřeba být dobývaný/dobývaná, pocit určité moci...
Slova dokáží být až neskutečně magická a pružná.

(Ne)básník

Stereotypní poeta
na kraji tohohle světa
komplex osobnosti
v srdci příliš moc zlosti
připoutaný zákonem
inspirován lidským pudem
samé klišé a laciná věta
vítěz na okraji světa
poezie o štěstí
nic dobrého nevěstí
nevěříce negativním citům
zavázaný svým účtům
ulízlá patka a nové boty
zamést krádeže stopy
oblek ušitý na míru
uctívajíc svoji víru
v době míru
jen další oběť vesmíru...

Bez názvu (4)

Řekni lež
udělej správnou věc
otevři klec
a pryč běž
dělej co chceš
do naha se svleč
od rodičů uteč
poraž smrtelnou křeč
pohlaď motýla
bodni do týla
poznej svět
a vrať se zpět
šlohni něčí káru
podlehni héru
zamiluj si poezii
pohlaď mrtvou zmiji
propíchni si cecky
nos do práce kecky
měj sex na stole
probuď se až úplně dole
říkej častěji vole
zapal kukuřičné pole
pluj proti proudu
vstříc poslednímu soudu

Slunečné ráno

Je krásné slunečné ráno
jen něčí mrtvola leží na zápraží
leží zcela nehybně a slunce na ni praží
tělo postupně podléhá rozkladu
nasládlá vůně zaplnila zahradu
krásný je pohled na oblohu
a na krví zbrocenou podlahu
z červených rtů ještě od rtěnky
vylízají první mravenci
koloběh přírody funguje
dneska příroda hoduje
vůně láká i další bytůstky
například lišky se už těší na kůstky
a po spocené studené kůži již putují zástupy hostů
rvoucích se dovnitř k nejlepšímu soustu
a slunce se směje dál a všechno sleduje
a vítr si s vlasy pohrává a se stromy lomcuje
zlaté vlasy jako hedvábí
jaká škoda že už nikoho nevábí...
hostina se pomalu blíží ke konci
všichni už odchází, dokonce i mravenci
Zbyly jen vlasy a kosti bílé
po rozkvetlé zahradě jen tak pohozené
i tu krvavou skrvnu slunce vysušilo
a zbylé kosti vybělilo
trochu smutku v srdci mi ještě zbylo
když pomyslím jak krásně tu bylo
dokud se to děvče nezabilo...

Existuje bůh?

Pokud je bůh, má výčitky svědomí?
lituje toho co nechal lidstvo provést?,
nebo nás jen sleduje a královsky se baví...
Existuje vůbec? neumřel už před mnoho věky?
Není jen výmluvou člověka neschopného smířit se s nesmyslností a omylem lidského bytí?

Myslím že bůh není nikde nahoře ani tam venku...
Je v nás a záleží jen na nás abychom ho v sobě našli.
Našli v sobě víru v onu iluzi, která žije jen v našich hlavách a představách.
Žádné peklo ani nebe není, je jen život, který může být nebem i peklem.
Kolik lidí už umřelo kvůli víře v něco čím si nebyli vůbec jistí?
Kolik lidí umřelo jen protože mělo jiný názor?
Lidstvo je nepoučitelné...

Vyměnili jsme víru v neurčito za víru k bankám.
Vyměnili svoji naivitu v krutý realismus...
Uvědomění utrpení pobytu na tomhle světě...
Snaha odprostit se od toho všeho pomocí peněz a umřít s pocitem že to nestálo tak za hovno než to vypadalo.
Kdo má peníze je bůh.

Zápisky ze života asociála (3)

Lidi jsou blbci... radši bych byl zvíře.



Až umřu, tak budu mrtvej.




Kretén blbcovi ruku myje.




Žijeme ve státě kde je nelegální marihuana.
Ale xanaxy na předpis od psychiatra jsou v pořádku, protože ti přece pomůžou. Protože když ti to dá doktor, tak to není přece droga. Protože tenhle stát přece vůbec nevydělává prachy na drogách. Protože přece drogy jsou někde tam venku a ne mezi námi. Ach jak jsou všichni slepí.



Nesnáším optimisty a ty jejich posraný naivní kecy. Občas jim sundávám jejich růžové brýle a sklízím za to nadávky... já vím pravda bolí...

Zvíře

Dívají se na mě jak na raněné zvíře
umírající hladem ve špinavé díře
A jen to dítě s rakovinou má smilování
a slzy ve skleněných očích...
Zvíře zahnané do rohu,
nemajíce potuchy o bohu
Uzavřen v papírové krabici
čekám na smrt a na lásku
Dýchám tmu a sladký kouř
brko přilepené ke rtům
přinášející naději lepších časů
změť prachu a slepených vlasů
A melancholie v krevním oběhu
ovládá kostnatou postavu zoufalce
spícího na ulici plné lidí
schoulený u ventilace teplého vzduchu
kolemjdoucí jdou dál kolem té trosky
nechají ho napospas zimě a hladu
protože si za to může sám,
i Cobain si za to mohl sám...
Umři a staň se slavným
umři a budeš milován
umři a každý tě pochopí
žij a upadni v zapomnění
bojuj se svým životem jako zvíře
poháněné pudem sebezáchovy
bojuj až do poslední vteřiny...
Staň se zvířetem...
Od zvířat nás dělí jen touha umřít
a chorobná chuť žít
A slunce pozoruje jak námi lomcují pudy,
V noci přichází anarchie
Pokoje přeplněné spocenými těly,
spojené svými údy navzájem
Zběsilost se nedá změřit
a už nikomu se nedá věřit
hroutí se domy plné feťáků až k nohám společnosti
Blázni vládnou noci a váleční veteráni vymírají s pocitem bezmoci...

Tulipány

Nadržené tulipány metají pil na všechny strany
až do paralelního vesmíru
kde ztracený kosmonaut pláče po své rodině
a umírá v rauši z adrenalinu ztracení
a hvězdy jen přihlížejí a jsou svědky
svědky této erotické smrti v pilu
letícím rychlostí světla
násilně se vstřebávajícím do lůn všech těch dávno mrtvých pann
které vlastně ani panny nebyly
žlutá barvou jest života
slunce, pil, pervitin
žlutá koluje v žilách obyvatelům ulic
na pokraji společnosti stojící na jejich zákonech
zvracející hnusem nad sama sebou podporovaném zločinu
mravokárci čekající frontu na ženu
proslovy pronesené vášnivými slovy diktátora
pijícího svůj dryák ke snídani
příprava na den plný násilí, urážek a erotiky
na Poslední soud, kde každý z nás půjde do pekla
do tmavé hnilobné žumpy
popsané už Komenským (zasranej pesimista)
snažíc se dosáhnout osvícení ve světě války
která klíčí někde mezi třetím a čtvrtým žebrem
spalující zemi a chloupky v nose
období prostituce a básníků za notebooky
pijích kafe a čumících na porno
zatímco tulipány stále metají
metají a čekají s námi
polomrtví koně běhají po ulicích a prosí o smilování
ale hluší a slepí je dusí svýma čistýma rukama
přišla renesance a my nevíme co s ní.

Zabij mě svojí láskou

Zpívej mi v nočním klidu
láskyplně a upřímně
V pokoji s malými světýlky
a s kočkou na břiše
Zpívej mi dokud mě to nezničí
zpívej a zabij mě svojí láskou
Víš že tu vždy budu čekat...
Ale zní to moc jako utopie
stejně věříme jen tomu čemu chceme
Už ani nedoufám ve tvé ohnivé vlasy
už pálí srdce jiných asi
Tisknout k sobě tvoje tělo...
ach kam mi tvé srdce uletělo?
Udělal jsem chybu kterou nevidím
řekl slova která už neslyším
Tvoje slova mi uvnitř neustále zní
a trhají mě zevnitř na kusy
ztráta víry a smysl života
plout je třeba,
žít nikoliv...

Svěřování

Jak bídná to je vlastnost mít potřebu svěřovat se... Zpravidla jsme schopni o sobě vyklopit úplně všechno každému neznámému cizinci, ale když dojde na blízké jazyk zkamení a dovolí vypustit jen lacinou lež.

Útržky ze života asociála (2)

Je půl druhé ráno, je mi zima a smutno. Je těžší a těžší přečkat každou další noc, bát se usnout a bát se insomnie. Po noci přichází ráno, další vnitřní bitva je na cestě. Zrekapitulovat si svou situaci a najít aspoň jednu jedinou záminku proč vstát z té postele a přežít další den.


Mám kocovinu jak prase
ano... už zase



Plout je třeba, žít nikoliv.
-Fernando Pessoa



Ten strach... strach říct bolestivou pravdu svým blízkým.




Když nebojujeme o přežití, tak život nemá smysl..
Je smutné bojovat o přežití, když stejně jednou umřeme...

Změna

Vracíme se do stejné postele a usíname zde s nadějí, že se zítra probudíme jako ty samé osobnosti..., ale každý den když se večer podíváme do zrcadla vidíme člověka bojujícího zuby nehty se životem a s další novou vráskou na tváři. Usínáme a loučíme se se svým starým já, připraveni se příští den zase změnit a pohřbít osobu kterou jsme byli dnes. A až přijde den kdy už nás nic nezmění, jsme připraveni umřít a znovuzrodit se, nebo se rozplynout v osvobozující nirváně.