Co to vlastně je láska?

Co to je láska?
Je to stav, pocit, čas?
Stav který prožíváme jen s jednou jedinou osobou?
Pocit který nás jak se říká "hřeje u srdce", je to jakási jistota, která nás právě drží při životě?
Je to čas strávený s onou osobou a je jen na nás jak bude dlouhý.
Je to jakási vyšší moc, víra. Nutí nás se chovat jinak než obvykle, tak nějak zodpovědněji. Jsou to často takové maličkosti, ale jsou to změny.
Láska se nikdy nedá přesně definovat, každý ji cítí jinak, někdo vůbec anebo ještě hůř, milují jenom sebe.
A jak to mám já?
Pro mě je definice lásky vcelku prostá:
Láska mezi dvěma lidmi existuje jen v případě, kdy si oba dokážou odpustit navzájem svoji minulost, jak tu vlastní, tak i tu druhého a přijmout ji, až pak se doopravdy milují a existuje mezi nimi láska.

Myšlenky podivína

Mám dneska celý den takový divný pocit, úplně nevím jak to popsat. Je to jako by se zastavil čas, jako by se dnes nemělo vůbec nic stát. Úplně normální den... až je to divné.
Procházím se ulicemi, potkávám lidi kteří si žijí svůj život a já jako bych sem nepatřil, jako bych narušil jejich nudný život, zadumaný podivín který vypadá že mu to je všechno jedno, ale není. Každého si důkladně změří pohledem a hned přiřadí k sortě lidí kterými jsou. Kostky, vagabundi, sráčové, oběti doby, slizouni, hipsteři, pozéři, nebo prostě nudní běžní občané tohohle státu.
A tak chodím a narušuju jejich životy svou extravagancí a jdu si za svou nepochopitelnou činností a jen si představuji co jim běží v těch jejich hlavách. Nejčastěji asi "ten je divnej" nebo "to je buzna nebo holka?".
Možná mám až moc kritický pohled na lidi a na společnost, anebo ne, lidi jsou svině a nikdy mě nepřesvědčili že to tak není. Někteří jsou podobní mě, ale jsou odsuzováni stejně nebo začleněni do společnosti "normálních lidí" a ani si to neuvědomují.
Bylo vůbec někdy pro mě místo na téhle planetě? Ne, myslím že ne... všechna jsem si musel násilím vybojovat, být psychicky na dně, vzdorovat tak silně dokud jsem se nad sebou nepozvracel.
Svádím tenhle boj s těmi lidmi nebo sám se sebou? Vždyť většina bitev se odehrává a vždy odehrávala v mé hlavě.
Nejsem to já sám s kým bojuji? Ten co se vidí jako podivína, ten co bojuje o místo ve společnosti ve které nechce být?
Jsem zmatený, furt hledám, tápám a nevím co. Možná je to tím depresivním slunečním dnem. Bloudím městem, je to jak sen.
Sny... možná ty celý dnešek zavinily, nedaly mi spát, můj mozek pracuje jak rozjetá lokomotiva, která nemá záchranou brzdu protože ji někdo zničil. Přemýšlím i ve spánku ať spím nebo bdím.
Potřebuju zpomalit, ale ten vlak jede stále dál...

Bez názvu (2)

Tma vtrhla do města
Násilně jako znepřátelená armáda
Jen pod mými okny stojí černá silueta
Nevím kdo to je, prostě tam stojí
stojí a sleduje mě
mne a mé milostné eskapády
všechny mé smutné chvíle
i chvíle štěstí
Každou sekundu mého života
když vstávám...
když usínám...
když se miluji s tebou
a dotýkáme se orosenými těly
navzájem spojeni... bez zábran, které uletěly
Stále pod dohledem oné postavy
černé tajemné siluety
všudypřítomná...
čeká ve stínu
žiju svůj život...
stále pod dohledem

Občas však jako by se vytratila
to když jsem s tebou
jako by neexistovala
když jsem s tebou

Být s tebou...
ve tmě, tentokrát přátelské
a vyznávat ti za úplňku lásku
prohlížet každý detail, krásku
objevovat jemné nedokonalosti...
Obklopeni v našem vlastním vesmíru
odletět ode všech pryč
nechat černé siluety zmizet
jen sebe navzájem mít
Darovat ti své zjizvené srdce
a spát na podlaze
patřit tobě
nosit tvoji vůni hrdě
líbit se sám sobě
Líbat celé tělo tvé
a na nic jineho nemyslet
rozplynout se, dosáhnout nirvány
odejít za vesmírné brány
Soustředit svou mysl na bytost tvoji
zbavit se pozorovatelù svojích
Mít pod oknem zas jen trávu
poslat to tajemné stvoření k pánu
zapomenout na ně
ne úplně jenom trochu...
Po té temné noci vstát
a udělat snídani

Terapie

Je jedno co vytvoříš
upadne to v zapomnění
snaž se sebevíc
jednou z toho nezbude nic
napiš báseň, namaluj obraz...
všechno to zničí čas
i tvoje city si vezmou hvězdy
už prostě nebudou...

Avšak stejně tvoříme dál
a dál a dál a dál...
Je to terapie
díky tomu ještě pár lidí žije
třeba já, co píšu teď tohle
jen terapie nic víc
rub co nemá líc
Žádná seberealizace
jen ubohá terapie
nevyslovené ve verších napsané
chce se mi křičet ale nemůžu
nedokážu vyjádřit co cítím
chce se mi křičet ale nemůžu
samou kritiku kolem sebe slyším
co dělám vlastně správně
asi si nevzpomenu na nic právě
Sedím a píšu...
o životě a svých pocitech
ach múzo kdy se vrátíš ke mě zpět
navštívila jsi mě vůbec někdy
políbily mě tvé rty?
Ne asi nikdy...
Zasraná terapie

Zamilovaná

Cítím se provinile kvůli svým snům
zklamaný tím co se mi zdálo
Jako by se to doopravdy stalo
jako by byl konec všem dnům
jako bych mohl za každou smrt ve svých snech
Jako bych měl na rukou krev

Kde jsou ty krásné sny s liškou?
opilí nějakou levnou flaškou
ležíme v objetí
v laskyplném zajetí
a nic nám nemůže ublížit
jsme nedotknutelní, nic nás nemůže ponížit
Chci tě chránit přede vším
vždyť ty jsi ta o které každou noc sním
snažím se být lepší člověk, kvuli tobě
Bůh vidí že se snažím, že to tak je
sice v něj nevěřím ale on to ví
nějakej někde nad námi bdí

Promlouvá se mnou skrze sny
mluví se mnou když zkouším jiný stavy
Kdy si uvědomuji existenci sebe teď a tady
své zásady, že se ti nikdy nechci otočit zády
žít bezstarostný život není vůbec snadný
avšak lepší než zůstat prázdný
strachovat se a milovat
nebo nic neřešit a ubližovat?
Otázka na kterou známe všichni odpověď
ale nemáme nad sebou kontrolu
a tak se snadno necháváme stáhnout dolů
Opět žádná kontrola
furt a pořád dokola
odebírám se do snových vod a vesmirů
do zdroje inspirace, nás zamilovaných a smutných básníků
A já " jako každý zamilovaný nebo smutný člověk jsem básníkem"

Bílý havran

Když jsem umýval tvé tělo
moje srdce uletělo
překonalo všechny zábrany
vyplašilo černé havrany
rvalo cévy, praskaly kosti
v té chvíli plné upřímnosti
smyli jsme všechny naše hříchy
vyměnili za lásku, zbavili se té tíhy
zašili ty šrámy na duši
pili vodu na poušti
topili se na souši
kde tupá bolest mé srdce opouští

Umyl jsem tě celou
jen trochu podnapilou
bez stydu, bez zábran
na bidle zůstal jen jeden havran
bílý s očima do vesmíru
kde prosazoval svoji víru
Víru v nás a v lásku
zpoutaný stovkou pásků
šetřílek citů, sketa
věčný piják života
anděl v podobě havrana
tu teď seděl s náma

Zpět do dětství (SLAM)

Chci se vrátit zpět
jenom kousek, jen o pár let
být malý chlapec
žít ve svém světě
pár bonbónů do kapes
rozumět jen každé druhé větě
nosit ty samý hadry
hrát si s vojáčkama
malovat na doktorské sádry
cpát se koláčkama
říkat častěji mami...
mít ten pocit,
pocit že nejsme sami
ó jak já se chci vrátit zpět
mít na svět jiný pohled
do dob kdy jsem měl tři roky
a dělal mnohem menší kroky...

smyslem života mít hračky
jen žít a neřešit sračky
ležet v trávě a počítat mráčky
chodit parkem a poslouchat ptáčky
mít ke štěstí tak blízko
bezhlavě poslouchat bráchu
malovat si po rukách propiskou
poddat se svému strachu
nadměrně plakat
půlku věcí nechápat
a přesto se na vše ptát
objevovat celý svět
naučit se s životem prát
naučit se psát
a na názory ostatních si pomalu zvykat

tak a jde se do školky
jdeme volky nevolky
avšak ZDE, co dítě to umělec
nakreslit obrázek, pak zas kotrmelec
kresby v písku nechat napospas přírodě
občas prostě nespláchnout to hovno v záchodě
trochu té rebélie a bohémství
pěstovat v sobě už od dětství
pošlapat kytky v záhoně
pak tvářit se strašně nevinně
dát někomu jen tak do držky
křičet na ostatní děti výhružky
"můj táta je silák a on tě zabije"
"pche! to ten můj je řidič náklaďáku a on tě zajede"
a pak příchází na scénu holky
to už tu začíná být pěkně horký
všichni se začnou studem červenat
pozvolna někteří i zelenat
to učitelky zapomněly na dítě s alergii
nechaly ho tu v naprosté agónii
až se z toho poblinkalo
no, už se nic udělat nedalo
avšak vraťme se zpět mezi ženy
už ve školce dělaly pěkný scény
navzdory tomu jsme o ně usilovali
bezhlavě se do některé zamilovali
pak zpravidla byli odstrčení
ach, jak jsme všichni byli marní
pak už jen zbývalo domů utíkat
cestou bědovat a naříkat
vyplakat se mamince na klíně
a ne jak teď, utápět žal ve víně
žili jsme prostě zase dál
však celý svět se na nás smál

došli jsme k poslední fázi
na prarodiče řada přichází
jdu uctívat svoji babičku
a její mísu vždy plnou rohlíčků
užívat  tu sladkou drogu
postrach a zároveň smysl práce všech stomatologů
nechat se jí rozmazlovat
nic moc nedělat, jen tak se poflakovat
oáza od všech lidí
nirvána, čisté uspokojení
dokonalejší místo než v ráji
procházka kouzelnými lukami a háji
mít dovolené víc než se kdekoliv jinde smí
zde se i to jablko pokušení s naprostým klidem sní
pak si jít po O lehnout
jen tak si ležet, pohádku si poslechnout

Jak rád na tyhle chvíle vzpomínám
moc dobře je v hlavě uložené mám
mám to dítě stále v sobě
a doufám že mě opustí až v hrobě
bez něj by byl život smutný
abych řekl pravdu,
 mít v sobě dítě, je naprosto nutný