Procházím se ulicemi, potkávám lidi kteří si žijí svůj život a já jako bych sem nepatřil, jako bych narušil jejich nudný život, zadumaný podivín který vypadá že mu to je všechno jedno, ale není. Každého si důkladně změří pohledem a hned přiřadí k sortě lidí kterými jsou. Kostky, vagabundi, sráčové, oběti doby, slizouni, hipsteři, pozéři, nebo prostě nudní běžní občané tohohle státu.
A tak chodím a narušuju jejich životy svou extravagancí a jdu si za svou nepochopitelnou činností a jen si představuji co jim běží v těch jejich hlavách. Nejčastěji asi "ten je divnej" nebo "to je buzna nebo holka?".
Možná mám až moc kritický pohled na lidi a na společnost, anebo ne, lidi jsou svině a nikdy mě nepřesvědčili že to tak není. Někteří jsou podobní mě, ale jsou odsuzováni stejně nebo začleněni do společnosti "normálních lidí" a ani si to neuvědomují.
Bylo vůbec někdy pro mě místo na téhle planetě? Ne, myslím že ne... všechna jsem si musel násilím vybojovat, být psychicky na dně, vzdorovat tak silně dokud jsem se nad sebou nepozvracel.
Svádím tenhle boj s těmi lidmi nebo sám se sebou? Vždyť většina bitev se odehrává a vždy odehrávala v mé hlavě.
Nejsem to já sám s kým bojuji? Ten co se vidí jako podivína, ten co bojuje o místo ve společnosti ve které nechce být?
Jsem zmatený, furt hledám, tápám a nevím co. Možná je to tím depresivním slunečním dnem. Bloudím městem, je to jak sen.
Sny... možná ty celý dnešek zavinily, nedaly mi spát, můj mozek pracuje jak rozjetá lokomotiva, která nemá záchranou brzdu protože ji někdo zničil. Přemýšlím i ve spánku ať spím nebo bdím.
Potřebuju zpomalit, ale ten vlak jede stále dál...
Žádné komentáře:
Okomentovat