Srpnové odpoledne

Od šupinek ryb,
odráží se sluneční svit...
Na houpavé hladině, v odpolední hodině...
Čas se líně táhne, po sklence umělec prahne...
Dětem zmrzliny,
a každý člověk, je dneska líný...
Zvoní zvony a slunce se krade na západ...

Čekání na černou hvězdu I.

Doopravdy se blíží konec?
Toho čemu říkáme lidstvo...
Země se hněvá...
Požáry uchvacují kontinenty,
plasty zamořily moře,
války si každý den berou životy bezbranných...
tisíce lidi v horečkách se potí v postelích,
nejspíš si říkají, jestli ještě budou žít,
jestli ještě uvidí svoje nejbližší...
Mám strach...
Bojím se to dokonce nahlas říct...
Ach v jaké době to žijeme...
Už jsme toho posrali až dost...
Přišel čas, kdy budeme platit...
Za bezohlednost a nenávist...
Co když mě už má komfortní
 melancholie neochrání...
Zbyde místo pro slunce v mé hlavě?...
Když se dívám jak sebou lomcují stromy na stranu,
popelnice se valí jako opilci po zemi
a čidla na pohyb blykají jak zběsilá pod poryvy větru,
déšť bubnuje do domů a stéká jako krev z čerstvé rány,
do bahna čistšího než lidi...
Noc má dokonale ponurou atmosféru,
oděna v tmavě modrém oděvu dramatu...
Krásná a krutá...
Zbývá už jen dolít zelenou skleničku
a čekat na studenou tmu černé hvězdy...
Krásnou a krutou...

Prší

Prší...Každá kapka se vsakuje,do unavené země...Zvrásněné tváře,strhané nemocí...Člověkem...Žížaly vylézají z děra plácají se v kalužích...Žluté světlo se odráží od země,když zafouká celý se chvěju...I půda pod nohami se mi chvěje...To ten chlad,přichází dříve, než smrt...

černá žluč

vlnky se jemně pohupují po hladině kaluže,
je v nich svět...
vzhůru nohama,
protože zde,
je vše v pořádku...
zatímco v mojí hlavě,
je neuchopitelný pocit...
postavička s vychrtlým tělem
sedí v rohu,
s tím svým dokonale prázdným výrazem,
směje se nebo pláče?
... je mi zima z pohledu na sněženky,
a ruce ještě nestihly prokřehnout...
holubi jsou tlustší čím dál víc,
jejich křídla lepí...
jazyk pálí od neuvážených slov,
vůně mrtvých krav láká masožravce...
starý kabát z kůže je pro smích
a duše se obrnila, před rampouchy,
ostrými jako nože...
boha píšu s malým B
a ještě nějak žiju...
na špatný straně kaluže...

Vzhůru nohama

Dívka s šilhavým okem je milována... 

vražedným nástrojem je vana, 

hlasivky se napínají křikem bolesti 

v krvavé váze stojí ratolesti 

lilií zbarvených do černa, 

ještě ani neodbyl čas večera... 

Hlava třeští, svaly bolí kamarádi

na život a na smrt, si pomáhají... 

potají vytratil jsem se za strážci, 

zářícím žlutě v noci... 

cítím se čím dál víc... 

...tekutě... 

jako bych se rozpouštěl ve své hlavě... 

vzhůru nohama,

bloudím kalužema...