Čekání na černou hvězdu I.

Doopravdy se blíží konec?
Toho čemu říkáme lidstvo...
Země se hněvá...
Požáry uchvacují kontinenty,
plasty zamořily moře,
války si každý den berou životy bezbranných...
tisíce lidi v horečkách se potí v postelích,
nejspíš si říkají, jestli ještě budou žít,
jestli ještě uvidí svoje nejbližší...
Mám strach...
Bojím se to dokonce nahlas říct...
Ach v jaké době to žijeme...
Už jsme toho posrali až dost...
Přišel čas, kdy budeme platit...
Za bezohlednost a nenávist...
Co když mě už má komfortní
 melancholie neochrání...
Zbyde místo pro slunce v mé hlavě?...
Když se dívám jak sebou lomcují stromy na stranu,
popelnice se valí jako opilci po zemi
a čidla na pohyb blykají jak zběsilá pod poryvy větru,
déšť bubnuje do domů a stéká jako krev z čerstvé rány,
do bahna čistšího než lidi...
Noc má dokonale ponurou atmosféru,
oděna v tmavě modrém oděvu dramatu...
Krásná a krutá...
Zbývá už jen dolít zelenou skleničku
a čekat na studenou tmu černé hvězdy...
Krásnou a krutou...