Jaro

Je květen, jaro už je samozřejmost
po zimě velmi příjemná změna
pozitivní nálada pro celou veřejnost
kdejaká dívka s chlapcem v posteli sténá
avšak jako by mne to minulo
žádná satisfakce po dvou měsících jara nepřichází
je to zřejmé, něco mi schází
Chybí mi snad stará láska,
nebo snad nějaká jiná kráska?
Kráska s jménem Pochopení
kráska jejíž jméno vždy poskvrní
Ráno vstávám s tím špatným vědomím
s pocitem probuzení do tak slepé společnosti
mezi kostky typické svou lhostejností
chodím se špatným svědomím,
že nedokážu, aby se ostatní zamilovali také
bohužel srdce Pochopení je velmi plaché
Jak mám tedy být pozitivní při své zlosti?
v kolektivu plném nenávisti
v kolektivu odpůrců mé krásky
lidí neschopných doopravdové lásky
Proto vzívám všechny, kteří pochopení mají
pochopení sebe sama je to, co nás spojí
nebuďme ignoranty a pochopme lidi,zemi,přírodu,...
Jedině tak můžeme mít svobodu
Tak se snažme a bojujme svými názory
přesvědčme ty co jednají jak s mozkovými nádory
Vždyť na zemi může být tak krásně
sám s tím nic neudělá kluk co píše básně

Je jaro a změna k lepšímu probíhá jen v přírodě
mezi lidmi je opět atmosféra jak v záchodě

Bez kontroly

Proč se cítím tak prázdný?
vždyť nemám důvod žádný
Vše se mi daří, mám své místo
chci jen mít už v hlavě čisto
Je toto údělem každého blázna?
všudypřítomný pohled do prázdna
každého smutného básníka
dívat se, jak láska zaniká
Něco mi prostě chybí
třeba je to někde tady
nebo snad v nebi?
Co vůbec dělám tady?
Jsem pozorovatel lidských vztahů
vidím jak se nenávidí a stahují dolů
Jednou se milujeme
podruhé jsme na nože
od trápení nám snad už jen smrt pomůže
celý život se snažíme získat kontrolu
snaha která nás často stáhne dolů
A s ní přichází uvědomění,
že plné kontroly nad životem není

Pohádka o Kuličce

Pan Kostka si najde paní Krychlovou a mají spolu miminko. Narodí se jim malá, krásná Kulička. je taková živá, koulí se kolem a oni si to užívají. Ale maminka ji vychovává a pořád za ní musí běhat - aby se jí miminko někam nezakutálelo. Maminka ale také potřebuje uvařit, nakoupit, zařídit spoustu věcí. nemá na to své kulaté děťátko moc času. A děťátko se tu zakutálí málem pod auto, tu se málem skutálí z kopce, támhle převrhne květináč. Až to maminka jednou nevydrží a řekne: ,Prosím tě , ty malá Kuličko, už si konečně na chvilku sedni. Udělej si placičku - jen se podívej, jak je táta pěkně hranatej - a buď chvilku na místě.'takže Kulička udělá ,plesk!' a udělá si první placku. Pak přijde do školky, do školy a slyší: ,Tady budeš sedět v lavici.' Plesk. ,Budeš nás pěkně poslouchat.' Plesk, plesk. Už se začíná pěkně tvarovat, hranatět. V práci musí být taky hranatá - chodí do fabriky a tam sebou musí kydnout a celý den něco dělat. Je to logické - z kuliček stát nic nepostaví, všichni by se mu rozkutáleli. Aby se z nich dalo dobře stavět, musí být všichni hranatí.

(pohádka není moje, ale z blogu a knihy Humans of Prague)


*Vybral jsem si tuto pohádku, protože jsem se často setkával s nepochopením při používání mého oblíbeného nazvání, že je někdo "kostka". Tento výraz jsem poprvé viděl v knihách od Jacka Kerouaca, který v jedné ze svých knih lidi "rozděluje" na Hipstery a Kostky. Jako Kostky považoval lidi přesně toho typu jak popisuje právě tato pohádka. Nikdy jsem nedokázal laikovi pořádně vysvětlit, kdo vlastně ty Kostky jsou a po dlouhé době jsem právě v knize Humans of Prague našel tuto pohádku, ovšem trochu jsem si ji upravil, je zkrácená, v knize má dobrý konec, který jsem sem nenapsal, protože si myslím že v reálném životě to funguje přesně tak jak jsem to napsal zde a chtěl tím varovat čtenáře ať si zachováme aspoň kousek naší osoby vždy kulatý.

Bolest I.

Sedím v tichu,
existuji
hledám svoji pýchu,
nenalézám
hledám svoji víru,
kterou již nemám,
žízním po klidu,
nenašel jsem ani slzu,
Bůh s Ďáblem se ve mě hádá
potlačuju bolest, která mnou mává,
zadus tu sviňi ať tě neovládne,
ať ti tečou slzy ale výkřiky zoufalství žádné,
nech se mučit tím tichem,
tak hlasitým tichem
drtícím můj mozek
plným smutných knížek
Poddej se!

Sedím, tedy existuji
nemohu říct spolehlivě jestli žiji
bolest už je stará známá
do pokoje vchází jako vždy sama
Vítám ji, mou starou známou
už se stala součástí mojí
nazývám ji už svou tetou
sedím a ona nade mnou stojí
tichem se line fňukot nicky
jen bolest je tu pro mě vždycky

Bez názvu (1)

Říkala jsi, že beze mě nemůžeš žít,
že o mě nechceš nikdy přijít,
že být se mnou je jediné co tě drží při životě
nakonec jsem stejně já ten co skončil v prázdnotě
všechny ty hrozné představy co jsem měl když jsem měl tebe
Teď je to kolem mne a já se čím dál víc uzavírám do sebe,
 Zapadá slunce a ja bych tu chtěl sedět s tebou
čekám a v koutku duše věřím že příjdeš,
čekám tak dlouho až mě ruce zebou,
už nikdy víc se mnou být nechceš
tuto báseň si ani nezasloužíš....
jsi stejně krutá jako život sám.
už vím že v životě nezabloudíš
a já? Ja srdce na dva kusy mám