Pohádka o Kuličce

Pan Kostka si najde paní Krychlovou a mají spolu miminko. Narodí se jim malá, krásná Kulička. je taková živá, koulí se kolem a oni si to užívají. Ale maminka ji vychovává a pořád za ní musí běhat - aby se jí miminko někam nezakutálelo. Maminka ale také potřebuje uvařit, nakoupit, zařídit spoustu věcí. nemá na to své kulaté děťátko moc času. A děťátko se tu zakutálí málem pod auto, tu se málem skutálí z kopce, támhle převrhne květináč. Až to maminka jednou nevydrží a řekne: ,Prosím tě , ty malá Kuličko, už si konečně na chvilku sedni. Udělej si placičku - jen se podívej, jak je táta pěkně hranatej - a buď chvilku na místě.'takže Kulička udělá ,plesk!' a udělá si první placku. Pak přijde do školky, do školy a slyší: ,Tady budeš sedět v lavici.' Plesk. ,Budeš nás pěkně poslouchat.' Plesk, plesk. Už se začíná pěkně tvarovat, hranatět. V práci musí být taky hranatá - chodí do fabriky a tam sebou musí kydnout a celý den něco dělat. Je to logické - z kuliček stát nic nepostaví, všichni by se mu rozkutáleli. Aby se z nich dalo dobře stavět, musí být všichni hranatí.

(pohádka není moje, ale z blogu a knihy Humans of Prague)


*Vybral jsem si tuto pohádku, protože jsem se často setkával s nepochopením při používání mého oblíbeného nazvání, že je někdo "kostka". Tento výraz jsem poprvé viděl v knihách od Jacka Kerouaca, který v jedné ze svých knih lidi "rozděluje" na Hipstery a Kostky. Jako Kostky považoval lidi přesně toho typu jak popisuje právě tato pohádka. Nikdy jsem nedokázal laikovi pořádně vysvětlit, kdo vlastně ty Kostky jsou a po dlouhé době jsem právě v knize Humans of Prague našel tuto pohádku, ovšem trochu jsem si ji upravil, je zkrácená, v knize má dobrý konec, který jsem sem nenapsal, protože si myslím že v reálném životě to funguje přesně tak jak jsem to napsal zde a chtěl tím varovat čtenáře ať si zachováme aspoň kousek naší osoby vždy kulatý.