Snad po sté jedu tímhle vlakem...
Na rozhraní...
létám z obláčku na obláček...
Občas padám jako Ikarus,
moc blízko slunci,
moc blízko hranici chtíče...
Míjím všechny rozpadlé budovy
s vytetovanými graffiti...
Připomínají mi domov...
Ulice pomalované z čisté rebelie,
anonymní sláva writerů...
Mýjím smíšené lesy,
plné kouzelných stvoření...
Města a vesnice,
o kterých nikdo nikdy neslyšel...
obývané komunitou zmítající se v melancholii...
Plné neobjevených umělců, snílků a podivínů...
Město zahalené v betonové šedi...
Snad po sté jedu tímhle vlakem...
domů...
Žádné komentáře:
Okomentovat