Zapadá slunce

 Zapadá slunce,
rudé jako líce
tvých jemných tváří,
na něž zimní paprsky září...
Láska hřeje naše těla
naše naděje ještě neodletěla...
Ploužíme se spolu zmrzlou krajinou,
nikdy bych tě nevyměnil za jinou,
tiskneme se k sobě v blouznění
je to mráz, nebo ukrutné pálení?
Avšak láska hřeje naše těla
naše naděje ještě neodletěla...
Co si počneme až slunce zajde,
kdo nás v této pustině najde?
Hlavu začínají přepadat starosti,
se sluncem odchází i poslední malé radosti...
Už jen láska hřeje naše těla,
jen naděje jako poslední ještě neodletěla...
Zapadlo již rudé slunce,
do bíla zbarvily se tvoje líce...
Jemné tváře popraskaly
jako místní tvrdé skály,
stojíme spolu v objetí,
v posledním dojetí
a
Láska už nehřeje naše těla,
jen smrtky kosa zasvištěla...
V krutých horách zůstali jsme
na hranici života, smrti i cizí země...
láska naše duše hřeje,
a smrti do očí se směje.

12. srpna 2020

 Proč jsou všechny podvečery tak kouzelné?

Protože trvají takovou chvíli...

Proč jsou jednonoční úlety tak vzrušující?

Protože trvají tak krátce,

aniž bychom se poznali...

Proč jsou úspěchy tak uspokojující?

Protože každá brána otevírá svět mžností a nejistoty...

I když se snažíme žít naše životy tak,

Jako by slunce zašlo každý večer naposledy,

anebo s ignorantským vědomím, 

že každé temné ráno se zjeví jako zázrak nad obzorem,

vnitřně víme, že nesejde na tom,

kolik slávy a úspěchů dosáhneme...

Naše těla a duše opustí tenhle svět

v nekonečnosti prázdnoty...

Tak fascinující svým tajemstvím,

jež mrazí v zádech...

Koloběh přátelství

 Budujeme týdny, měsíce, roky...

přátelství, která se bortí jak domečky z karet...

V afektu je spálíme a zasypeme solí...

Ony však zase vyvstanou a budeme dojatí,

protože nám u nohou bude růst malá sazenička

zrozená z popela...

Vlak Domů

 Snad po sté jedu tímhle vlakem...

Na rozhraní...

létám z obláčku na obláček...

Občas padám jako Ikarus,

moc blízko slunci,

moc blízko hranici chtíče...

Míjím všechny rozpadlé budovy

s vytetovanými graffiti...

Připomínají mi domov...

Ulice pomalované z čisté rebelie,

anonymní sláva writerů...

Mýjím smíšené lesy,

plné kouzelných stvoření...

Města a vesnice,

o kterých nikdo nikdy neslyšel...

obývané komunitou zmítající se v melancholii...

Plné neobjevených umělců, snílků a podivínů...

Město zahalené v betonové šedi...

Snad po sté jedu tímhle vlakem...

domů...

Zlatý prach času

 Lístky cypřišů rozemelu na prach času,

přesýpávajícího se v hodinách...

Prší zlaté kapky děště 

a najednou se vše zdá být drahé a krásné...

Prach skrytý pod vrstvou zlata 

se dál rozpadá

a zlato se potají v prach mění...

Vítr odnáší i ty nejmenší snítka,

až na konec světa a zase zpět...

Pod zlatým sarkofágem,

i krásná orchidej zkomírá...

Zkomírá, dokud nezbyde jen shnilé tělo

ve třpytivé krustě bez hodnoty...

Je květina pokrytá zlatem krásná, 

když nevoní?

únor 2020

 Slabí...

Mrtví...

vedou nás za ruce,

krajinou našich předků...

Vítr si pohrává s vlasy,

šedými od starostí,

dospělost ukazuje svou temnou stránku...

... venku houká sanitka...

mrholí a je pochmurně...

každou chvíli si drhnu ruce...

Lepivé myšlenky (někdy 2020)

Moje myšlenky lepí,

jak rozlitý sirup na zem,

pod kobercem prachu...

Roztřásly se mi ruce 

a natekly mi klouby...

...skřípaly ve tmě...

...skřípaly ve mně...

Dům se nakláněl,

spíš sebou házel,

jak hadrová panenka

na opuštěném poli

pod útoky větru...

Moje myšlenky lepí čím dál víc,

přilepí se ke všemu nepodstatnému,

v okamžik zkázy...

V uších mi rezonuje skřípot...