Vesmírná odyssea

Bloudím životem, jak černá velryba
ještě černějším vesmírem
Míjím rozbité lahve
a jejich střepy na zemi připomínají hvězdnou oblohu
Jedinou jistotou je že mi chybíš a že rozhodně nechybím já tobě ani nikomu jinému
I ten pes i ta kočka si mě nebudou pamatovat
protože už neexistuji
Ubírám se dál... jinam
Nevím kam, prostě jdu i když klopítám
jdu podél lamp, jejichž žluté světlo mě doprovázelo nejednou ponurou nocí
Jen kouř mi dělal společníka, který se stejně vždy vytratí, když to nejméně čekám...
Ostatně jako všichni...
Potřebuji NĚKOHO ale chci být teď SÁM
nemůžu mít ani jedno a tak klopítám dál
Neustále mám v hlavě premiéru svého života
a pouštím si ji dokola a dokola
neschopen uvěřit, že ten člověk co jsem byl včera jsem já
Promlouvá ke mě anděl s utrhnutýmy křídly a s kocovinou, blábolí cosi že mě má na starost a nemotorně se kácí na zem
Za smradu alkoholu pozoruji onu postavu na zemi, jak jí crčí černá krev po zádech
Pozastavuji se nad odérem, nevědoucí, jestli jsem jeho vlastníkem já či anděl
Po chvíli se zvedá a prostě odchází,
protože andělé, bozi i velryby můžou mít taky depresi
Kapituluju a jen se nechávám unášet nulovou gravitací...
Ztracený astronaut čekající na smrt, ovšem při krásné scenérii pohledu na Svět
plného lásky, násilí a hnusu